Rozhovor pro BookFan... (asi)

Jaký byl Váš vztah k literatuře v dětství? Vedli Vás rodiče ke čtení?

Vždycky jsem hrozně rád četl, už od první třídy. Počítač jsme si domů pořídili až ve chvíli, kdy jsem začal studovat na gymnáziu, takže do té doby jsem buď ležel v knihách, nebo lítal venku. Dodneška mám tolik knih, že se mi nevejdou do knihovny, jsou nastrkané pod postelí, mezi oblečením ve skříni a samozřejmě i ve sklepě. Než jsem se naučil číst, předčítali mi právě rodiče. Ale nikdy ne pohádky, ty jsem úplně vynechal. Začali jsme hned „májovkami“.

Bavil Vás na základní škole sloh v hodinách češtiny a dal se už tehdy poznat Váš vypravěčský talent?

Ze základky jsem odešel po páté třídě, takže z ní si toho moc nepamatuju. A na gymplu? Čeština mě bavila, ale víc hodiny literatury a slohu než gramatika. A jestli se tehdy dal poznat můj talent? Zeptejte se třídního. Asi jsem psal o něco lépe než spolužáci, ale nepovažoval bych to za žádný zázrak. Pár sešitů z té doby jsem si schoval, pravda, nicméně rozhodně se jimi nechlubím. Literárně jsem „vyrostl“ až později, hlavně díky panu Židkovi.

Jaký byl Váš prvotní impuls pro psaní 15 minus a kdy jste začal s jeho psaním?

Když jsem zahlédl v televizi kus reality show Vyvolení. Zanechalo to ve mně natolik „silný“ dojem, že jsem se podíval i na Big Brothera a shlédl několik dílů. Neskutečný odpad. Nechtělo se mi věřit, že něco takového se může objevit v televizi. To bylo někdy v roce 2008. Pravda, od té doby se tam vynořilo dost dalších katastrof. Ale já si tehdy řekl: Tak to ne, milánkové, já bych vám to osladil, u mě byste si ty miliony museli tvrdě vydřít! Žádné válení se na gauči, ale boj na život a na smrt… A tím se zrodila počáteční myšlenka a následně jsem už jen piloval detaily. Prostředí, postavy… V létě jsem začal psát a za čtyři týdny byla Patnáctka na světě.

V knize 15 minus je několik postav, ale ne všechny se dožijí výhry. Věděl jste již na začátku psaní, která postava během několikatýdenního putování zemře? Nebo jste o jejich „životě“ rozhodoval až v průběhu tvorby příběhu?

Na každou knihu se důkladně připravuju. Poznámky shromažďuju a tvořím i několik měsíců, tedy déle, než vůbec píšu. Měl jsem předpřipravené osnovy jednotlivých kapitol a relativně detailně věděl, co se kdy a kde stane. Samotný příběh a scény si rovněž stokrát přehrávám v hlavě, takže odpověď zní ano, měl jsem to přesně rozvržené.

Jaká byla Vaše nejoblíbenější postava z 15 minus a proč? A naopak jaká postava byla ta nejméně oblíbená a proč?

Nejraději jsem měl Garetha. Je to sice hajzlík a potížista, ale s dobrým srdcem. V jedné pasáži se jasně ukáže, že oproti většině ostatních mu nechybí charakter. Navíc hodně věcí, co dělá a říká, představují pouze vnější masku. Je to jeho způsob, jak se chránit. Nejméně oblíbená postava? To je záludná otázka, jsem „tátou“ všech, ke každé chovám určitý vztah. Pokud to ovšem musí být, tak Claus. Je to křivák a oportunista. Na vysoké škole jsem se setkal s úplně stejným člověkem, bylo to sice až po dokončení románu, ale ta podoba v jednání… Od té doby mi Claus neomylně asociuje s jeho obličejem. Ani Ramóna jsem příliš nemusel. Nestále se vytahuje a všechno rádoby vtipně komentuje, přitom je ale pouze trapný a většina lidí kolem to vidí. Bohužel rovněž znám i jeho věrnou kopií. Těší mě to jedině z důvodu, že vidím, jak moc jsou mé postavy reálné.

Je něco, co byste s odstupem pár let na knize 15 minus změnil?

Jsem psavec psanec, umanutý perfekcionista, což znamená, že pokud budu desetkrát číst text, desetkrát ho změním. Korigovat teď 15 minus, určitě se některých věcí vyvaruju, jiné naopak přidám. Ale jednalo by se o dílčí, kosmetické úpravy. Za knihou i postavami si stojím.

Můžete prozradit, jaké jsou reakce čtenářů na thriller 15 minus?

V drtivé většině pozitivní, což mě mile překvapuje. Zaznamenal jsem i řeči typu, že podobnou knihu nemohl napsat nikdo psychicky normální, označili mě za morbidního psychopata a zaslechl jsem i další hezké ohlasy. Jenže pokud se jedná o anonymní výstřely do tmy na internetu, postrádá smysl se tím zabývat. Preferuju kritiku nad chválou, jenže musí být konstruktivní, adresná a od člověka, který se nestydí podepsat… Stačí se podívat do knihy návštěv na mém webu nebo na komentáře k mým článkům na CzechFolks Plus. Tyhle reakce jsou pro mě největší odměnou a motivací do další práce. Je super, pokud si někdo přečte mou knížku, najde si na mě na internetu kontakt a pak se mi ozve. Z toho mám vždycky ohromnou radost.

V knize 15 minus jste zmínil reality show „Pochod mrtvých mužů“, která byla ještě drsnější a navázala na reality show 15 minus. Uvažujete tedy o pokračování, a pokud ano, můžete nastínit, o čem by přibližně bylo?

Příběh Patnáctky se uzavřel. Přímé pokračování nebude, není ani dost dobře možné. Možná někdy napíšu román, který velmi volně naváže tím, že připomene charaktery některých postav, bude se vracet částečně do minulosti, ale bude samostatným příběhem. Třeba se bude odehrávat na stejném místě. Titul by mohl znít 1 plus… Vznikla spousta skvělých knížek a hlavně filmů, jejichž hodnotu následně devalvovala pokračování nevalné kvality. Touhle cestou se nechci ubírat.

V minulém roce Vám také vyšel thriller „Návrat na Longstray“. Můžete čtenářům v kostce prozradit, o čem román je?

O smíření, o vyrovnání se s osudem, o hledání klidu. Tenhle román docela vybočuje z mé tvorby. Je hodně o lásce, chybí tu povětšinou výraznější akce a tempo je značně rozvolněné. Návrat je pro mě něčím, jako byla Babička pro Boženu Němcovou. Psal jsem ho v době, kdy jsem ani nevěděl, jestli ještě vůbec budu psát, co bude dál… Na Longstray jsem si chodil odpočinout a i dnes se na to podivné panství občas s chutí vracím. Když se nad tím teď zamýšlím, ani jsem to původně vydat neplánoval. Pak se to ovšem nějak semlelo, že knížka vyšla. A příznivé reakce dostávám povětšinou od čtenářek.

Pracujete v současné době na nějaké další knize? A pokud ano, kdy se asi čtenáři mohou těšit na její vydání?

Od prosince mám hotovou antiutopii „Síť“, bohužel se mi zatím nepodařilo sehnat nakladatele. Dozvídám se pořád dokola, že sci-fi dneska nikdo nečte, a proto o rukopis nepanuje zájem. Možná se někdo chytne při čtení těchto řádků… Je poměrně frustrující, pokud někdo vaši půlroční práci hodí do koše, aniž by jí věnoval trochu pozornosti. Dále ještě předělávám thriller s pracovním názvem „Thanatův hněv“ odehrávající se v českém prostředí. Po úspěchu Temného rytíře je moderní říkat, že film nebo kniha bude „temná“, proto se tomu vyhnu tím, že prozradím, že hlavní hrdina je „eticky problematický“ a román se nese v duchu Patnáctky a ještě přitvrzuje. Žádné hrátky v bílých rukavičkách, ale hodně krve, potu a slz, jak by řekl Churchill. A já bych dodal ještě střílení, automobilových honiček a explozí. Do poloviny roku bych chtěl román dokončit. Otázka zní, jestli po něm někdo sáhne…

Je nějaký spisovatel, který Vás svou tvorbou nejvíce inspiroval, a pokud ano, proč?

Inspiroval snad ani ne, spíš ovlivnil. Líbí se mi styl Wilbura Smithe, Řeku bohů jsem přelouskal někdy ve druhé, ve třetí třídě. Má perfektní sloh, dokáže i obyčejné věci zachytit hodně poutavě a skvěle vyprávět. Snažím se mít bohatý a pestrý výrazový slovník jako on. A co se životních osudů týče, tak si rád připomínám Jacka Londona.

Obě Vaše vydané knihy spadají do žánru napětí, jedná se o Váš nejoblíbenější žánr, a pokud ano, proč?

Rozhodně. Cítím se v něm jako ryba ve vodě. Popisovat akce a napětí mě baví a snad mi to i trochu jde. V hlavě nosím i spoustu námětů na psychologická díla, ať už povídky či novely, když je ovšem zkouším hodit na papír, není to ono, skřípe to. Nevím proč, ale chybí mi z toho dobrý pocit, takže podobné věci zase pěkně rychle mažu. Asi potřebuju dynamický děj, kde se bude neustále něco dít a já se naplno realizuju. Možná je to i tím, že rád sleduju akční filmy. Smrtonosnou past můžu vidět dvacetkrát a stejně si ji pokaždé užiju, kdežto dvouhodinové drama o krizi středního věku protrpím.

Jaké máte plány do budoucna? Budete se plně věnovat psaní knih a článků?

Samozřejmě bych se rád věnoval naplno tvorbě. Nápady mi – naštěstí – nechybí. Aktuálně připravovaný thriller by se měl stát základním kamenem pro pětidílnou sérii, čím dál tím vážněji uvažuju o desetidílné sáze, která by na pozadí rodové linie zachycovala české dějiny od 10. století do současnosti. To souvisí s mým druhým povoláním, učitelstvím dějepisu. Musím být i něčím živ. Psaní a učení jde díkybohu skloubit, takže by mi do budoucna nevadilo učit na dobré škole a přitom stíhat psát dvě, tři knížky ročně. Kontakt s dětmi mi vyhovuje a poskytuje mi inspiraci, protože hlavně ti menší mají neuvěřitelnou fantazii. Jak stárneme, nějak nám ubývá.

Máte nějaký sen, čeho byste chtěl na „poli literatury“ dosáhnout?

Snů je dost, ale jak stárnu, postupně ztrácím iluze. Bohatě by mi stačilo, kdybych neměl problém sehnat po dokončení románu nakladatele, veřejnost by o mých knížkách věděla a čtenáře by bavily. Víc toho ke štěstí na poli literatury nežádám.