Nejtěžší zápas

   Zamířil jsem do středu ringu. Protivník už tam čekal. Došli jsme až těsně k sobě, tak blízko, že naše tváře dělilo sotva pár centimetrů. V nose jsem ucítil štiplavý pach potu. Borec byl o něco vyšší, možná i silnější, na druhou stranu v můj prospěch hrálo zase víc zkušeností i vyhraných zápasů. Nejdůležitější roli ovšem stejně hraje srdce.

   „Chci vidět férovej box!“ zařval rozhodčí a ťukli jsme si rukavicemi na pozdrav. Poprvé a naposledy, co se těžká kladiva setkala v klidu. Od nynějška se budou pouze nemilosrdně bít. Budou vysílat jeden úder tvrdší než druhý. Ránu za ránou. Tak dlouho, dokud se jen jeden z nás udrží na nohou, zatímco druhý zůstane bezvládně ležet mezi rohy. Málokdy se vyčerpal plný limit dvanácti kol.

   „Do sebe!“

   Slyším gong a natěšený řev diváků. Oba zvuky obsahují cosi výjimečného, cosi magického. Jakoby otvíraly bránu do jiného světa. Kroužíme kolem sebe a vyčkáváme. Nikdo nechce udělat první chybu, odkrýt se, inkasovat. Pozorujeme jeden druhého, poznáváme se. Padne pár ran. Jsou to ale spíš jen letmé pozdravy pro zahřátí. Úvodní tříminutovka připomíná první nesmělé rande.

   „Druhé kolo!“

   Opět v sobě. Rány začínají získávat na přesnosti i tvrdosti. Těžký stroj na obou stranách se pomalu rozjíždí a nabírá na tempu. Zdá se, že diváci se dočkají slušného boxu. Diváci… Kolik se jich vlastně přišlo podívat? Skoro je neslyším. Z hlediště se neozývá žádné fandění. Sem tam nám dolétne k uším osamocené povzbuzení či nadávka. Moc lidí si sem cestu nenašlo. Sto, možná dvě stě? Slabota. Jenže tady nebojujeme o titul mistra světa v těžké váze. Nebijeme se v aréně s kulisou šedesáti tisíc řvoucích hrdel. A my dva nejsme žádní šampioni. Jen průměrní, zapomenutí boxeři, co se mlátí pro pobavení hrstky podobně uvadajících existencí v zaplivané tělocvičně pamatující zlatou éru budování socialismu.

   „Třetí kolo!“

   Těsně před začátkem jsem měl v šatně podivnou návštěvu. Chyběla sotva minuta do začátku, když se ve dveřích zjevil neznámý chlap s igelitovou taškou. „Prohraj a dostaneš jednou tolik,“ sykl na mě, vrazil mi do rukou zmuchlaný balíček a zase se rychle vytratil. Odehrálo se to neuvěřitelně rychle. Zůstal jsem zkoprněle stát mezi futry a nechápavě civěl před sebe. Probral mě až sílící hukot davu čekajícího na zápas. Honem jsem zašmátral v igelitce. Vytáhl jsem z ní obálku s paklíkem neurovnaných bankovek. Spěšně jsem je promnul mezi prstem. Odhadem o něco víc, než vyinkasuju, pokud bych vyhrál.

   „Čtvrté kolo!“

   Pomalu začínám ztrácet. Je to tím, že druhý borec je lepší? Nebo kvůli tomu, že se nesoustředím? V ringu člověk nesmí polevit ani na vteřinu z ostražitosti. Jakmile se přestanu koncentrovat, skončí to špatně.

   „Aaa!!“

   Drtivý pravý hák. Zatočí se mi hlava, zavrávorám a ztrácím rovnováhu. Škobrtnu, ale dokážu se ještě chytit za provazy. Naštěstí nespadnu, jenže se dostávám do rohu! A už je u mě! Jako šelma, co zavětřila kořist. Buší do mě z obou stran. Snažím se krýt. Marně. Rozráží mou obranu. Stupňuje intenzitu.

   „Vypadni! Vypadni z toho rohu kurva! Dělej!“

   Zkouším kontrovat. Na kratičký okamžik ho odrážím, ale hned je zpátky a zakusuje se do mě s ještě větší vervou než prve. Vysvobodí mě až gong. S obtížemi se dobelhám ke stoličce, vyplivnu chránič zubů a nechám si mokrým ručníkem otřít zmlácený obličej.

   „Co to s tebou do prdele je?! Vzpamatuj se, chlape! Koukej makat a ne se motat jako vožralej! Rozumíš?! Hejbej tím svým líným zadkem!“

   Pokývám hlavou, i když vůbec nevnímám. V pátém kole získává sok ještě výraznější převahu. Začíná to být jasné i těm desítkám maníkům, co si na mě vsadili. Slyším, jak se vztekají, jak nadávají, místy se dokonce ozývá bučení! Zřejmě na mě dneska šlo tolik sázek, že se někomu vyplatí vyrovnat mi na dřevo dvojnásobek odměny pro vítěze. Možná se za tím skrývá něco jiného, kdoví. To mě ale přece vůbec nemusí zajímat.

   „Šesté kolo!“

   Proč bych vlastně tenhle zápas nemohl pustit? Co se stane, když prohraju? Nebude to poprvé ani naposled. Nejsem šampion a nikdy jím nebudu. Dřív jsem o tom snil, jenže… Jenže jak šly roky, pochopil jsem, že na to nemám. Léta dřiny, potu, tvrdého tréninku a odříkání a k čemu? Jsem jen stárnoucí opotřebovaný boxer, který to nikdy nikam nedotáhl a za celou kariéru si nevydělal víc než na chudé přežití. Zhuntoval jsem si tělo, zničil klouby, schytal stovky úderů do hlavy a proč? Jiní aspoň vzpomínají na časy zašlé slávy, na pár let, co je aspoň někdo znal a mluvil o nich. Na dobu, kdy v ringu stáli proti někomu, kdo měl aspoň trochu jméno, na roky, kdy na ně nechodili desítky, ale tisíce lidí. A ty jim fandily a řvali jejich jména. Kdo z těchhle pupkatých strýců, opilců a ztracených existencí zná to moje? Nikdo. Jsem pro ně jen další přivandrovalec, stejný jako ten, co tu plival krev minule a podobný tomu, kdo se tady bude svíjet v bolestech příště.

   „Sedmé kolo!“

   Udělám to. Spousta boxerů prodává zápasy a nejedná se o žádné tajemství. Lidé, kteří se pohybují branži, dobře vědí, kdy a za kým jít, kolik nabídnout. Nejenom v boxu. Fotbal, hokej, tenis… nesejde na tom. Čím víc peněz se v tom točí, o co větší zisky a sázky kráčí, tím smradlavěji zapáchají některá utkání. Sport už dávno není tím, čím kdysi. Každý se zajímá akorát o to, jak z něj vytřískat co nejvíc peněz. Není to sport, ale byznys. Ani olympiáda už neznamená to, co dřív. Proč bych měl být jiný?

   Před řadou let jsem mluvil s  boxerem, který celou kariéru bral peníze za ovlivněné zápasy. Když začínal, věřilo se, že v něm dřímá talent porvat se o vrchol. Potenciál vyzvat na rovnocenné klání ty nejlepší. Možná mohl být mistrem, kdyby dřel… Ale zlákala ho možnost snadno vydělaných peněz. Začal prodávat a nikdy se šampiónem nestal. Zeptal jsem se ho tenkrát, jestli toho nelituje. Teď, když končí a ví, že už nic nevyhraje. Že to nezkusil, když se mu naskytla příležitost. Jenom zakroutil hlavou.

   „Osmé kolo!“

   Tehdy mě zajímala ještě jedna věc.

   „A co čest? Nejde tu přece jen o prachy, ale hlavně o čest a o lidi, co se na nás přišli podívat, co obětovali svoje peníze a čas a jeli sem, aby viděli poctivej box! Zaplatili si za něj, zaplatili si za box, ne za hloupou frašku! Jde tady přece o všechny, kteří nám fandí, o naše kamarády, rodiny, lidi, co nás podporují, co s námi prožívají úspěchy i neúspěchy! Všichni věří, že do toho dáváme maximum, že se rveme do posledního dechu a potíme krev, že bychom se radši nechali zabít, než abychom hodili do ringu ručník! Jsme tady pro pocit vítězství, náš i jejich! Kvůli tomu přece lezeme mezi provazy, ne kvůli penězům! Bojujeme o něco víc! Máme svoje zásady a čest! Není to jen o nás, my nemáme právo se na to vykašlat!“

   Shovívavě se na mě usmál a lehce mi zacloumal ramenem.

   „Hochu, ještě z tebe mluví ideály mládí. Časem vystřízlivíš. Pochopíš, že svět není hezký místo, kde se k sobě lidi chovaj fér. Ne, nechovaj! Nejlepší kámoš tě podrazí, sotva dostane příležitost. Známej ti vojede starou, hned jak vystrčíš paty z baráku. Když budeš slušnej a poctivej, všude s tebou vyjebou. A když mi někdo nabídne prachy za to, že se místo dvanácti kol nechám mlátit jen sedm a dostanu třikrát tolik? Za čest si nic nekoupíš. Ani podělanej chleba ne. Radši budu prodávat zápasy a vědět, že se mí děti mají čeho najíst, než si hrát na hrdinu a nemít co do huby.“

   Gong a konec kola. Klesám na židličku ve svém rohu. Po těle mi stékají proudy potu a v uších mi hučí, sotva lapám po dechu. Jenže pořád mám sílu, abych ten zápas zvrátil! Můžu ho vyhrát. Porazil jsem už lepší borce. Ale musím chtít. Tak zní celé tajemství úspěchu. Dát do toho všechno, dát do toho srdce…

   „Do sebe!“

   Deváté kolo. Začínám trochu opatrněji. Dávám si větší pozor, zlepšuju pohyb a důsledněji vykrývám ataky. Sám se snažím převzít trochu iniciativy a čas od času vypustím nepříjemnou ránu. Několikrát ho slušně zasáhnu, jednou dokonce skončí v provazech. Mezi diváky se mírně mění nálada, ti, co už mě dávno odepsali a zmačkali tiket s mým jménem, ožívají, a naopak příznivci protivníka si mrzutě mnou bradu. Vítězství leží na zemi ringu, stačí se pro něj sehnout a zvednout ho. Zvládnu to? Určitě. Stačí chtít… Ale chci?

   Ne.

   Starý boxer měl pravdu. Za čest si nekoupím ani benzín do auta. Když prohraju férově, těch pár šprdlíků mi nezaplatí ani cestu. Když vyhraju, stěží s tím vydržíme do dalšího zápasu. Před rokem se nám narodilo dítě. Musím myslet i na něj. Na to, jak se o něj postarám. A i když tímhle podvodem nevydělám majlant, každá koruna se počítá. Jak dlouho ještě zvládnu boxovat? Pět, šest let? A co potom? Mládí v trapu, iluze taky, ovšem ty prachy… ty prachy zamčené v oprýskané plechové skřínce jsou skutečné. A můžou se zmnožit. Ať jde nějaká zpropadená čest do háje!

   „Pozor!“

   „Kryj se!“

   „Uhni!“

   „Ale ne!“

   „Hrozná rána!“

   Dopřál jsem mu luxus přímého zásahu. Z hlediště to vypadalo jako nešťastná chyba, nicméně já věděl svoje. Odkryl jsem se naschvál a on té maličké skulinky perfektně využil. Zhroutil jsem se s tupým dopadem na zem. Ležím bezvládně v rohu, ruce i nohy netažené a nehybné, oči směřující kamsi mezi hrstky rozvášněných diváků.

   „Jedna!“

   Rozhodčí ke mně pohotově přiskakuje a začíná počítat. Soupeř zprudka oddechuje, obchází kolem vlastní osy a nedůvěřivě mě pozoruje. Vzdám to? Mám už toho dost? Sám by to nejradši ukončil.

   „Dvě!“

   Kdepak. Nechce se mi zpátky na nohy. Jen tu prostě budu dál ležet, dokud neuslyším desítku.

   „Tři!“

   Diváci nadávají. Vztekají se a zlostně trhají tikety. Já je ale přece nenutil, ať na mě sázejí!

   „Vstaň!“

   „Dělej, ty srabe!“

   „Hejbej se!“

   „Seberte to hovno!“

   „Už je na to starej!“

   „Tak proč tam leze, když na to nemá?!“

   Snažím se je neposlouchat. Hrozivý bzukot připomíná roj rozzuřených sršňů. Jen se na mě vrhnout!

   „Čtyři!“

   Proč? Proč bych se měl kvůli nim snažit? Chvíli mi fandí, pak nadávají, když vyhraju, budou mě plácat po ramenou, v opačném případě proklínat. Pár minut jsem jejich miláček a potom vyvrhel, kterého zasypou těmi nejsprostšími urážkami. Ne, kvůli takovým lidem se vážně nemusím snažit.

   „Pět!“

   Sorry, trenére, ale dneska už nevstanu. Ne, nejde to, neřvi na mě. Ani to šermování rukama ničemu nepomůže. Vzdej to jako já.

   „Šest!“

   Pohled mi zabloudil na Andreu. Zatraceně proč zrovna na ni? Proč vůbec jezdila se mnou? Kdyby zůstala doma… Ne, chodila na všechny zápasy. Nikdy nevynechala. Vždycky tady byla se mnou, kousek za provazy, a neúnavně mě podporovala. Nepřestala ani teď. Všichni kolem byli proti mně, jen ona dál stála za mnou. Dál mi fandila a skandovala mé jméno, co jí hlas dovolil…

   „Sedm!“

   Díval jsem se jí do očí a v ten moment se mi udělalo zle. Jak? Jak bych ji mohl zradit? Ona mi přece věřila! Jela sem jen kvůli tomu, aby mě viděla vyhrát! A já, co do prdele dělám já? Ležím na zemi a předstírám, že mi chybí síla vstát, jenže nechybí! Jsem akorát zbabělej hajzl, prodejnej boxer. Špína… Ne! Nemůžu ten zápas pustit.

   „Osm!“

   Zvedám se. Chci vstát, jenže zjišťuju, že to nejde tak snadno. Zaklesnu ruce do provazů, ale nohy neposlouchají. Tvář se mi křiví námahou i bolestí, v duchu si nadávám, leč marně. Jakási neviditelná síla mě neustále sráží zpátky dolů, do kolen. Soupeř už obchází vítězná kolečka. Ti šťastnější diváci mu aplaudují. Všichni kromě Andreji mě už odepsali.

   „Devět!“

   Ne, nejde to. Chci, tak strašně moc chci, ale… Bojuju sám se sebou a prohrávám.

   „Vstaň! Ty to dokážeš! Já vím, že ano!“

   Ten hlas… patří Andreje. Poznal bych ho kdekoliv. Vyhraju ten zápas pro ni! Pro každého, kdo sem přišel, aby viděl poctivý box. Když jsem byl malý, vždycky jsem obrečel prohru svého favorita. Kolik z nich to tehdy pustilo? Ne, nebudu stejnej sráč! I kdyby tady seděl jeden jediný kluk, kterému to není jedno, tak kvůli němu prostě musím vstát a bojovat dál!

   „D-“

   Rozhodčí se užuž chystá ukázat konec zápasu, užuž otvírá ústa, aby vyslovil to rozhodující slovo, když v tom-

   Ne! Ještě není konec! Dokud neřeknu, že je konec, tak není konec!

   Z posledních sil se narovnávám. Sok protáhne zklamaně obličej a starou tělocvičnou to překvapeně zahučí.

   „Boj!“

   Jsme znovu v sobě. Přišlo to moc rychle. Ještě nejsem soustředěný, nesrovnal jsem se a už přichází první tvrdý direkt! A další rána dopadá na mou hlavu. Zapotácím se. Motám se kolem provazů. Nespadni! Teď nesmíš spadnout! Jediná myšlenka, která mi pulzuje hlavou. Ustál jsem to. Sláva! Honem přitahuju paže k sobě a zachytávám předloktími další smrtící úder. Uvěznil mě v rohu. Nemůžu doleva ani doprava, z obou stran na mě prší krupobití ran.

   „Dost! Dost!“

   Rozhodčí mezi nás vlétl jako uragán vteřinu potom, co se rozezvučel gong. Zápas zvedl diváky ze židlí a ti spustili takový ryk, až téměř všichni přeslechli zvonek ukončující deváté kolo.

   „Dostanu ho, já ho dostanu,“ mumlám si pro sebe, zatímco nabírám síly v krátké pauze. „Ještě tři kola, to je spousta času… Spousta času ho poslat k zemi… Dát mu k.o.“

   „Desáté kolo!“

   Vřítil jsem se do ringu jako rozzuřený lev. Cítím ohromný hlad po vítězství. Neskutečnou touhu být tím, kdo zasadí rozhodující ránu, vystřelí ruce ke stropu a přivítá na hrudi gratulanty!

   Tumáš! A tady! Bum! Prásk! A ještě! Co tohle?! Zleva! Zprava! Úder na žebra! Na hlavu! A další! A ještě jeden! A znova! Tumáš! A tady! Bum!

   Opanuju desáté i jedenácté kolo. Šest minut drtivého tlaku. Šest minut nasazení na hraně sebezničení. Ždímu ze sebe poslední špetky sil a cedím krev. Jsem na pokraji totálního vyčerpání, ale jdu si pro tu poslední ránu! Tu, která ukončí tenhle zápas!

   „Do sebe!“

   Dvanácté kolo. Teď, nebo nikdy! V hledišti to vře, ale mezi rohy zrovna tak. Opět se vrhám do ofenzívy, jenže narazím. A hned přichází protiútok! I soupeř zmobilizoval poslední zásoby energie a tlačí se vůlí do zakončení. Za žádnou cenu nechceme prohrát. Ani jeden. Nevnímáme čas, lidi kolem, dokonce ani vlastní těla ne. Bolest i únava jde mimo nás. V téhle fázi už je to o něčem jiném, je to souboj dvou odhodlaných srdcí, z nichž ani jedno nehodlá ustoupit!

   „Vypadni odtamtud!“

   Dostávám se do provazů a schytám dvě šeredné rány. Snažím se vymotat ven, když v tom přijde třetí. Zatočí se mi hlava a sálem to zděšeně zahučí. Na moment všichni zmlknou v očekávání konce. I Andrea hrůzou oněmí. Podlamují se mi kolena a protivník napřahuje ke čtvrté ráně. Tu neustojím…

   „Ne!“

   Ještě naposledy se vzchopím. Využiju drobné skulinky v postavení, kterou mi nabídne svým útokem. Jediná šance. Přesně mířená rána vykoná své. Zakolísá a nepatrně zacouvá. Napumpuje mi to adrenalin do žil. Vyskočím jako politý živou vodou! Jedna! Druhá! Třetí! Rázem si z něj dělám fackovacího panáka. Dav zavříská nadšením. Borec ustupuje zmateně do rohu. Vyčerpal se atakem a teď postrádá sílu se krýt. Do vzduchu stříká krev. Kolik ran ještě může snést? Dvě? Tři? Teď… Teď to rozhodnu!

   „Od sebe! Dost! Nech ho!“

   Gong… Chyběly mi vteřiny, pár pitomých vteřin, abych ho knokautoval! Kdybych ze sebe vydoloval o trochu víc sil, vzchopil se rychleji… Ne, to je pryč. Žádné kdyby v boxu ani v životě neplatí.

   Oba mlčky čekáme na verdikt rozhodčích. Diváci bouří. Tělocvična se otřásá v základech. Komu přisoudí vítězství na body? Ten rozdíl bude těsný, neuvěřitelně těsný… Celé utkání bylo vyrovnané, každý jsme dominovali v jiný pasáži. Tají se mi dech. Nevím, vážně nevím. Mrknu okem po soupeři a vidím, že i on tápe a nervózně očekává finální rozuzlení. Tak kdo? Kdo, sakra?!

   První rozhodčí sečetl své lístečky a jediný bod převážil misky vah na mou stranu! „Jo!“ vykřiknu radostí a ruce zatnu ve výmluvném gestu triumfu. Otočím hlavu a vidím Andreu, jak radostně poskakuje na útlých nožkách.

   Druhý rozhodčí oznamuje stejný poměr, jenže tentokrát v můj neprospěch. Nyní se zase ozývá protistrana. Ani nedutám. Poslední rozhodčí se chystá rozetnout napětí, které by se dalo krájet. Rozhodčí v ringu mě chytá za paži. Naposledy na sebe s druhým borcem pohlédneme. Čí ruka poletí nahoru?

   Jeho… Je to ta jeho. O bod… O jeden jediný bod… Rozhodčí mi pouští levačku, padám na kolena a smutně civím před sebe. Jsem vyčerpaný, zmlácený, ale hlavně – poražený.

   „Jsi v pořádku, Romane? Romane!“

   Zvedám hlavu. Spousta lidí se teď proplétá provazy a tlačí se doprostřed ringu. Většina z nich pospíchá gratulovat soupeři. Ovšem tenhle hlas… Ani v té sebevětší vřavě bych ho nemohl přeslechnout.

   „Je mi to líto,“ zašeptám tiše a obejmu ji, jak jen mi to rozbolavělé paže dovolí.

   „Co?“ vyhrkne nechápavě.

   „Že jsem to nezvládnul. Že jsem prohrál.“

   „Ale bojoval jsi až do konce! Nevzdal jsi to, ani když tě počítali! Každý viděl, že jsi tam nechal úplně všechno! Proč bys se za takový výkon styděl!? Jsem na tebe hrdá!“

   Usmál jsem se a opatrně vstal. Trenér mi pomohl z ringu a následně razil s Andreou cestu. Abychom se dostali do chodby vedoucí k šatně, musíme projít skoro přes celou tělocvičnu. Bezmála padesát metrů pomalu se rozestupujícím davem. Na zemi se válí kelímky od piva i zmuchlané papíry. Najednou cítím čísi dotyk na rameni.

   „Dobrej zápas, Romane!“

   „Dneska to nevyšlo, ale nevadí. Super podívaná!“

   „Kdybys měl o minutu víc času, dostal bys ho!

   „Už se těším, až tě zase uvidím v akci!“

   „Parádní box!“

   „Příště to urveš, chlape!“

   „Nejlepší mač, co jsem kdy viděl!“

   Zastavil jsem se těsně před vchodem do chodby. Otočil jsem se. Desítky lidí stály kolem a skandovaly moje jméno. Vychutnával jsem si ten okamžik a řadu sekund jsem nebyl schopný se ani pohnout. Sledoval jsem to jak v transu. Pak jsem najednou prudce zvedl pravačku na znamení vítězství. Protože dneska, dneska jsem vyhrál ten nejtěžší zápas v kariéře. Co na tom, že za čest si nic nekoupíte. Když se narodíte, dostanete pouze dva dary. Život a čest. Jedno bez druhého postrádá smysl.