Zelené šaty, botky rudé...

Na topole nad jezerem,

seděl Vodník pod večerem:

„Sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

Těmito verši začíná balada Karla Jaromíra Erbena nesoucí jméno Vodník. Pokud si však myslíte, že jsem musel zapátrat ve své značně neuspořádané a zaprášené knihovně a najít jeden ze tří výtisků Kytice, abych vám je mohl připomenout, mýlíte se. Stačilo pouze uvést do chodu moji jinak děravou paměť. A když už jsem s tím začal, odrecitoval jsem si Vodníka celého. Zabralo mi bez devíti sekund dvanáct minut.

Proč jsem to udělal? Naučil se Vodníka nazpaměť, ačkoli si ho můžu pohodlně přečíst? Ze dvou důvodů. Jednak proto, že mi moje princezna (když už jsme zabrousili do té pohádkové terminologie…) nevěřila, že jsem kdysi stejným způsobem znal Erbenův Štědrý den. Jelikož mi žluč v těle kyne, když se pochybuje o mých slovech, rozhodl jsem se ji přesvědčit, že nemluvím planě do větru. Půlhodinka denně a za týden už jsem ze sebe chrlil příběh mužíka střádajícího ve vodě pod hrnečky lidské duše a jeho nebohé ženušky a synáčka na požádání. Počkal jsem na vhodný okamžik a pak ji vyrazil dech (baladou, ne pěstí). Jedině vrba chyběla. Sice jsem se trošku bál, aby se z mé princezny nestala Šípková Růženka a neobrostla mechem a kapradím, ale nakonec vše dobře dopadlo. Jako v pohádce.

Verše Štědrého dne jsem si začal vrývat do hlavy jako malý páťák, když se blížil poslední školní den kalendářního roku, na němž musel každý žáček buď zazpívat koledu, předvést vánoční scénku (co to sakra je?) nebo zarecitovat krátkou básničku. Z hodin zpěvu jsem až moc dobře věděl, že nechci-li všem přítomným a zejména sobě pokazit celé Vánoce a nadto ohrozit stabilitu budovy, bude lepší, jestliže se zpěvu vyhnu. Obecně považuji hudební výchovu, kde nutí děti s hudebním hluchem inkvizičními metodami zpívat a ztrapňovat se za jeden z největších hříchů současné školy. To trauma si v sobě nesu dodnes…

Stále si pamatuji, jak jsem před tři čtvrtě na devět bosý (a s hlavou odkrytou) nastoupil před třídu a vedle kýčovitě vyzdobené tabule začal recitovat a neskončil dřív jak pět minut před devátou, kdy už polovina spolužáků spala na lavici či se s tupým a zoufalým výrazem svíjela po zemi a mladá, přespříliš iniciativní učitelka seděla s pusou dokořán, až se dalo poznat, co toho rána snídala.

Nyní nastala chvíle pro to seznámit vás s druhým důvodem, který mě přiměl po letech znovu vytáhnout na denní světlo rozpadající se knížečku se zažloutlými listy a po večerech si namáhat šedé buňky mozkové. Prostě a jednoduše, moji milí, jsem na to dostal chuť. Spáchat něco na první pohled nesmyslného a zbytečného, k čemuž mě přesto cosi pohání a nutí. Místo toho, abych studoval odbornou literaturu, pečlivě se připravoval a hledal skulinky v paměti, kam by se ještě dala vtěsnat další vlna faktů, dat, jmen a událostí, věnoval jsem poměrně velkorysý prostor Vodníkovi, přičemž nelze počítat s tím, že právě jeho znalost mi pomůže proplout útesy té které nebezpečné zkoušky či nástrahami života.

Co naplat, mně se zachtělo to zkusit. Vykašlat se na všechno, co bych měl a co mi velel pragmatismus a radši jsem strávil čas něčím, co mi těžko kdy přinese nějaký užitek. Kromě dobrého pocitu. A to není zrovna málo.