Vzestup zla

Řada lidí si libuje v přeříkávání citátů slavných. S potěchou je dávají k dobru při vhodných (i méně vhodných) situacích, přičemž u některých z nich se mnohdy jedná pouze o úpornou snahu povýšit svůj intelekt do výšin, do nichž zjevně nepatří. Rádoby moudrou fasádou se kolikrát snaží zaštítit i ten či onen politik, když připomene obecně známou historickou událost a pokouší se ji naroubovat na aktuální dění. Ne vždy přesně ani šťastně. Nemálo výroků se rovněž stane osobním mottem. Proč ne.

Nedávno jsem dostal otázku, zda bych prozradil svůj oblíbený citát. Tedy pokud vůbec nějaký mám. Obdivuju, kolik moudrosti lze vložit do několika málo slov, do jednoho či dvou řádků, jak pravdivě lze postihnout jádro věci trefnou glosou. Snad proto žádný nepovyšuju nad druhé. Nicméně se mi téměř okamžitě vybavil Edmund Burke, britský politik a filozof 18. století, který bývá označován za otce konservatismu. Několikrát jsem již v minulých příspěvcích připomenul jeho bezpochyby nejslavnější, nemilosrdně a krutě pravdivý, výrok: „Má-li zlo triumfovat, stačí jediné – aby dobří lidé nedělali nic.“

Připadá mi, jakoby veškeré dějiny lidské společnosti nesestávaly z ničeho jiného, než donekonečna se opakujícího utvrzování se v této prosté, leč genialitou odzbrojující myšlence. Skutečně by stačilo tak málo? Nesedět s rukama založenýma v klíně a jednat, když se na obzoru vynořuje zlo? Nu, asi ano. Pak se ale nezbývá než tázat, proč tomu tak není?

Pokud nás zajímá, o jakém historickém tématu bylo publikováno nejvíc knih, pak správná odpověď zní, že o Napoleonovi a o druhé světové válce. Postupem času nepochybně zatlačí malého velkého Korsičana do pozadí nejhorší válečná vřava, jaká kdy propukla na téhle zapomenuté planetě. (Doufejme, že si tento nešťastný primát udrží.) Možná by stálo za úvahu z této záplavy titulů vyčlenit samostatnou kategorii pojednávající o führerovi. Je skutečně s podivem, co všechno tenhle šílenec a neúspěšný malíř dokázal spáchat jen díky tomu, že se za celou dobu jeho „politické dráhy“ nenašel nikdo, kdo by ho zarazil. Smutnější je to o to více, že těch příležitostí okolní svět nepropásl jednu, dvě či tři. Trestuhodně nevyužitých jich zůstalo mnohem, mnohem více.

Poslední měsíce studuji jeden krůček vzestupu nacistického zla, krok, který byl sice jen jedním z mnoha porušení smluv a dohod mužem beze cti, nicméně zároveň se jednalo o definitivní zlom, po němž už reálně neexistovala šance zabránit válce bez větších ztrát. Hovořím o obsazení Porýní v roce 1936. Neděste se ale nyní nudné historické exkurze a neutíkejte mi od počítačů, prosím! Vše lze – bohužel – shrnout několika málo větami. O to děsivěji a úzkostněji to na mě působí.

Stručně řečeno, dvě klíčové meziválečné mezinárodní smlouvy zakazovaly Německu v oblasti Porýní, tedy na hranici s Francii a Belgii, umísťovat vojsko a stavět pevnosti až do vzdálenosti padesáti kilometrů. Toto opatření jednoduše zabraňovalo potenciální agresi poraženého „jediného viníka velké války“, jelikož francouzská armáda, tehdy stále ještě největší a nejmocnější na kontinentě, mohla kdykoliv jednoduchým zásahem sjednat mír. Opevněný Rýn bráněný zuby nehty wehrmachtem by naopak vydal Hitlerovi napospas střední i východní Evropu a samotné západní mocnosti by stavěl do velmi svízelné situace, když by přišlo na měření sil.

Přesto Hitler toto pásmo zabral a opevnil bez jediného výstřelu, bez jediné sankce či postihu! Možná teď zíráte na monitor a čtete si předchozí větu ještě jednou. A znova. Nespletl jsem se? Nevloudil se do textu tiskařský šotek? Jak by něco takového mohlo být možné? Aby jeden psychopat a hazardér zbořil základní pilíře bezpečnosti Evropy, aniž by se cokoliv přihodilo? Ač je to naprosto otřesné potvrzení úvahy Edmunda Burka, snad nejflagrantnější v historii vůbec, opravdu se to tak událo.

Byla to neschopnost, pasivita, lhostejnost, zbabělost, hloupost, ignorace, tupost či ještě více ze strany politiků francouzské a anglické vlády, že v osudný den dějin nezareagovali? Připomeňme si, že samotný Rýn překročily pouhé tři prapory o síle zhruba 3 000 mužů, kteří s sebou navíc nenesli mnoho nábojů (jestli vůbec)! Navíc pochodovali s vědomím rozkazu, že při jakémkoliv náznaku odporu se mají ihned stáhnout a pozor, o této směrnici nevěděli jen samotní vojáci, ale už druhý den ji znali i zahraniční novináři v Berlíně! Neuvěřitelné, že? Přesto nikdo z mocných nic nepodnikl… Na kratičký moment se snad zdálo, že by část francouzské reprezentace přece jen byla pro zákrok, ale… Nakonec svolané mimořádné zasedání Rady Společnosti národů (nepovedená předchůdkyně OSN) pouze formálně odsoudilo akt porušení mezinárodních smluv Německem. Formálně odsoudilo a… a nic víc. K vyvození faktických důsledků jaksi neexistovala chuť ani vůle. A tak Hitler svých „čtyřicet osm nejnapínavějších hodin v životě“ nakonec přežil bez úhony a s mrazivou lehkostí. A přitom by nedobudovaný a nedozbrojený wehrmacht nesvedl čelit sebemenší energické reakci. Vždyť Hitlera zrazovali i vlastní generálové a diplomaté a dokonce on sám později, v záchvatu řídké sebereflexe, přiznal, že kdyby se tehdy Francouzi odhodlali k činu, „museli bychom se stáhnout s ocasem mezi nohama a měli bychom z ostudy kabát“.

Přesto triumfoval. Ovšem proč? Díky šílenému hazardu? Díky vlastním schopnostem? Ne. Pouze proto, že nikdo jiný nic nepodnikl. Všichni jen čekali, co se bude dít, předháněli se v prohlášeních do tisku a slibech a přitom pouze pošilhávali po druhých co oni. Ale my, my tu nejsme, my nic. A to je velmi nebezpečný přístup. V každé době a při každém vzestupu zla. A že se ho kolem nás nenachází málo. Připadá vám, že s ním nelze nic provést? Co by nám na to řekl Edmund Burke? „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“