Veni, vidi, vici

Před pár dny skončila má třetí plavba kolem světa… Ne, pardon. To byl překlep... Správně tam mělo stát: … třetí plavba zkouškovým obdobím. A že se jednalo o dobrodružnou cestu plnou zrádných mělčin a skalnatých útesů, ničivých bouří z čistého nebe a zákeřných pirátů v kdejaké zátočině, to mi dosvědčí lodní deník. Vlastně index. Jelikož můj průměr zůstal opět hrozivé nízký, měl bych se nad sebou zamyslet. Nepatřím k nejlepším studentům. No považte sami, rok a půl studia a žádný titul! To by se mi „vysokoškoláci“ z Plzně pěkně smáli. A to vůbec nemluvím o svém indexu. Jak jen ten je počmáraný, plný škrábanců a klikyháků, zatímco oni ho udržují vzorně čistý, nepopsaný. K tomu má účast na seminářích – nedám si pokoj a nedám, pořád na ně chodím… Hanba mi!

Co znamená zkouškové období? Čas, kdy nás čeká „krev, dřina, pot a slzy“. A přitom by to tak dopadnout nemuselo. Stačilo by prokázat jen trošku více prozíravosti a neustále neodkládat nevyhnutelné – práci. Což je ovšem pro lidský druh zcela typické. Ve Francii 18. století se také rok od roku hromadily problémy bez řešení, až vznikla krize, která se nedala zvládnout (opět ryze lidský rys: Nastanou-li problémy, tváříme se, že neexistují. Jsou-li natolik velké, že je nelze ignorovat, tvrdíme, že je řešíme a čekáme, až se vyřeší samy nebo je vyřeší někdo jiný, protože nevíme, jak je řešit, nebo nám k tomu chybí vůle. Jenže problémy se samy nevyřeší, a tak je prohlásíme za neřešitelné. Potom někdo problémy vyřeší. Přisvojíme si veškeré zásluhy.).

Nyní, po stručném návodu na závratnou politickou kariéru se vraťme zpátky k paralele mezi zkouškovým obdobím a Velkou francouzskou revolucí. Vskutku existuje. Vždyť obojí se nese /neslo v duchu velkého strachu, zmatků a chaosu. Hovoříme o době, v níž člověk večer uléhal k spánku a netušil, co ho druhý den čeká. A jak jen se den zkoušky podobá cestě na gilotinu! Jízda autobusem až příliš připomíná pouť Dantona a jeho nejvěrnějších na popraviště. Kodrcá stejně jako rozvrzaná kára, kolem davy lidí. Čas se vleče, a přesto utíká strašně rychle…

Pařížský dav miloval tři zvuky gilotiny. První, když odsouzence přivázali k pohyblivé dřevěné desce způsobem, že mu přečnívala hlavu. Následně ji sklopili do vodorovné polohy. Bum. Druhý, když mu dřevěná deska s otvorem ve tvaru půlměsíce znehybnila krk mezi párem vysokých sloupů. Klap. Pak ostrý svist prořízl vzduch. Čepel hladce projela skrz obnažený krk a s tupým úderem zmlkla, zatímco proutěný koš se lehce zatřásl. Třetí…

Čekám před kabinetem, než na mě přijde řada. Myslím si, že jsem připravený, ale když přijde ten okamžik, dojde mi, že nejsem, že je ještě příliš brzy. Jenže nejde utéct. První rána, když se za mnou zabouchnou dveře. Druhá, když vyslechnu otázku. Třetí, když nadejde čas odpovědi…

Až potud vše odpovídá, ovšem pozor – já dostal šanci bojovat. Má situace není bezvýchodná. Ocitám se uprostřed bitvy. Pod těžkou palbou děl, se zemí chvějící se kopyty koní a tváří v tvář hradbě nepřátelských bodáků. Jsem špinavý od bláta, kolem mě sviští kulky a dopadají dělové koule, vidím ostatní, jak vyrážejí na zteč a jak jejich řady řídnou s každou další salvou, ale pořád můžu vstát a bojovat, vyřítit se společně s nimi vstříc slávě, nebo zapomnění.

Bylo to Arcole, Marengo, Slavkov nebo Jena? Co na tom sejde. Užívám si opojný pocit vítězství. Jak dlouho? Podařilo se to jednou, dvakrát, třikrát… Napoleon Bonaparte svedl přes sedmdesát bitev, v drtivé většině vítězných. Já už si připsal na konto dvě desítky. Jenže tam kdesi vpředu… Vím, že to přijde. Bitva, v níž nezvítězím. Že tam někde na mě čeká moje Waterloo.