Ve čtenářském deníku klid

10.10.2013 11:30

Vždycky, když si dělám ve stole pořádek, objevím spoustu pokladů. Pravda, některé mi udělají radost méně než jiné. Ze starých svačin se dá vypěstovat pěkná přehlídka plísní. Nicméně úplně nejhorší je rok starý banán zapomenutý na samém dně šuplíku pod haldou knih a sešitů. Ale tenhle pohled se asi někdy naskytl každému studentovi.

 

Mezi ty věci, které patří mezi příjemnější nálezy, spadá bezesporu čtenářský deník. Při listování mnohaletými zápisky mě ovane náhlý závan nostalgie. Zavzpomínám na časy dávno minulé a zhrozím se, jak jsem mohl někdy tak neuvěřitelně škrábat a psát natolik přihlouplé komentáře, že mě polije horký pot studu pokaždé, když obrátím list.

 

Asi nemá cenu si nalhávat, jak pečlivý a vzorný čtenář jsem byl. Zpočátku možná ano, ale jak šel čas, ubývalo volna a přibývalo nečtivých děl. Neznám nikoho, kdo by přečetl všechny položky z nekonečného listu povinné četby. Kdysi mi jedna kamarádka poslala seznam jejich literatury pro první ročník střední školy. Žasl jsem. Homérova Odysseia. Dozajista záslužný počin chtít, aby dnešní mládež znala podobná díla, ale ruku na srdce, skutečně si myslíte, že vzpurní puberťáci šáhnou po takových titulech?

 

Jednou z knih, kterou jsem vynechal, byl i román Na západní frontě klid od Remarquea. Ne snad proto, že bych ho číst nechtěl, jednoduše jsem nestíhal (což se děje pořád). A než zbrkle louskat jednu stránku za druhou pod lavicí v hodině chemie, radši jsem knihu opomenul úplně s tím, že jakmile budu mít čas, v klidu si ji přečtu. Takhle by se mi do děje akorát míchaly anorganické vzorce a příští písemka z chemie by skončila stejně katastrofálně jako spisovatelovo vyprávění.

 

Osud (nebo spíše češtinář mé sestry) tomu chtěl, že jsem si tuhle útlou knížečku přece jen přečetl. Došlo k tomu nedávno na koupališti. Unavený z předvádění se před kráskami v bikinách, padl jsem na deku a přehraboval se v baťohu, nevzal-li jsem si s sebou něco ke čtení. Nevzal. Má sestra však ano. Slavný Remarqueův román líčící hrůzy první světové války. Obětoval jsem padesát korun a poslal drahou sestřičku, aby si koupila zmrzlinu, díky čemuž jsem se zbavil jejího remcání, proč že jí kradu knížku, kterou musí přes prázdniny přečíst do školy.

 

Do četby jsem se ponořil rychleji než do bazénu, když mi předtím uklouzla noha. A zatímco se ostatní cachtali, plavali a dováděli v parném letním odpolední, já ležel na dece a takřka bez dechu jsem hltal jednu kapitolu za druhou. Možná to způsobil kontrast veselého dne plného sluníčka, prázdnin a bezstarostné radosti všech kolem s ponurou atmosférou a smutným dějem knihy, umíráním a smrtí, hrůzou, bolestí a nesmyslným válčením, ale stručně vyprávěný příběh na mě zapůsobil mnohem víc, než by mohl kdy předtím. Třeba to způsobil i můj věk tak blízký Paulu Bäumerovi. Nebo za to mohlo nemilosrdně pálící slunce. A nebo se to prostě jen stalo.

 

Kdybych si tu knížku přečetl, když jsem „musel“, nikdy by ve mně nezanechala takovou stopu. Povinná četba je dobrá věc, ale ke čtení nelze nutit. Na to musíte mít náladu, chuť a touhu, jinak celý proces napáchá víc škody než užitku. Nebo snad znáte někoho, kdo dnes čte Kollárovu Slávy dceru? Dobrovolně?