Těžký život literáta

Snad každý, kdo se někdy pokoušel stvořit něco víc než jen povinný sloh do školy, cosi podobného zažil. Tvůrčí činnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména když to nejmíň čekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte konečně čas jen a jen na vytoužené psaní, nemusíte se o nic starat a notebook poslušně čeká na výplody vašeho geniálního (popř. chorého) mozku, prsty akorát nečinně odpočívají na klávesnici.

Je to zákon schválnosti. A přitom by vše mělo být tak jednoduché! Teď máš čas, tak piš. Teď musíš udělat tohle, tak to dělej a nerozptyluj se. Prostinké, leč absolutně nefunkční. Když se mi vzácně podaří ukořistit si nějakou tu hodinku jen pro sebe, kolem se rozhostí relativní klid a já se můžu konečně vrhnout do práce, jako bych tím rázem utnul tok svých myšlenek a proud mých nápadů vyschl. Marně si procházím útržkovité zápisky, přepisuju poznámky, bloumám v zadumání po pokoji a mluvím sám se sebou. Všechno k ničemu. Za půl hodiny sesmolím dva upocené odstavce a za další půlhodinu je smažu. Jsem nervózní a protivný, začínám bezustání znovu a znovu, nemůžu se hnout z místa. A i když přece jen sešmodrchám dohromady něco, co stojí za uložení, nevyhnu se rozmrzelosti, jelikož si musím neustále opakovat: „Tolik času jsi měl, tolik času… a co napíšeš? Skoro nic.“

Jdu spát, a co se nestane! Najednou mám nápadů, všechno vidím v živých barvách, věty se mi skládají přímo před očima… Úžasné. Škoda, že už nemám kdy je zapsat. A druhý den to samé. Jedu autobusem a v hlavě se mi klube hned celý román. Nakupuju a mezi rohlíky na mě šibalsky pomrkávají postavy z mých příběhů. Sedím na nudné besedě a prsty jen křepčí, jak by psaly! Sekám trávník a ponořím se natolik do světa fantazie, až za to zaplatí životem nejedna kytka z blízkého záhonu. Celý natěšený dorazím domů, zapnu notebook a … a nic. Jako bych měl ruce ověšené tisíci zámky a ztratil od nich klíč.

Toužím po vynálezu, který by dokázal mé myšlenky okamžitě přenést na papír. Po něčem, co bych si nasadil na noc na hlavu (třeba jako čepici) a ráno by mě vedle postele vítala hotová kniha. Něco takového by se mi vyplatilo. Vždyť jen před spaním jsem už v duchu „napsal“ pětisvazkovou mafiánskou ságu, při čištění zubů napínavou detektivku, při jízdě vlakem nejeden dobrodružný scénář, kterému chybí už jen klobouk a bič a o historických veledílech z hodin dějepisu ani nemluvě.

Je škoda, že takový přístroj nemám, jelikož bych se rázem stal největším spisovatelem světa. A nejen já. Žasli bychom, kolik skvělých nápadů propluje kolem nás a zmizí bez povšimnutí jenom díky tomu, že je zrovna nelze zaznamenat a v momentě, kdy se jakž takž naskytne příležitost, už jejich velkolepost a nádhera zmizí a zůstanou po ní jen nepoužitelné drobky. A i od nich nás pořád kdosi ruší. Schválně zkuste hádat, jak dlouho jsem se trápil nad tímhle článkem?