Těžký život literáta II

Většina filmových pokračování trpí podobnými nešvary. Snaží se navázat na úspěch svého staršího bratříčka a vytáhnout peníze z kapes ještě více lidem, než poprvé. Proto jsou dražší, velkolepější, nablýskanější, s více explozemi, s více slavnými tvářemi a vůbec. Většinou však nedosáhnou kvalit prvního snímku a více či méně (více) mu kazí reputaci. Pokračovat v něčem znamená tedy často mnohem složitější a náročnější úkol, než udělat onen první krok. Ne nadarmo se ve sportu tvrdí, že je snazší vyhrát, než vítězství obhájit. Tohle všechno píšu jen proto, že pokud vám tenhle příspěvek bude připadat ještě blbější než ten předchozí se stejným názvem v titulku, berte to jako danost…

O čem chci psát? No o tom, že my literáti máme vskutku těžkou práci. Docela mě totiž štve, že často kolem sebe slýchávám názory, že na tom „psaní“ vlastně není vůbec nic složitého. Že jde akorát o takové to ťukání do klávesnice. Že neděláme nic pořádného. Nebo dokonce, že si hrajeme, zatímco ostatní tvrdě dřou. Kupříkladu já se tu právě snažím plodit rozumy pro vaše pobavení, moji milí čtenáři (a čtenářky, kontakt na mě najdete v profilu), a přitom za sebou zaslechnu posměšné: „Nech ho, on si píše…“ A jakým tónem! Skoro si připadám jako malé dítě na písečku, o kterém se baví jeho matka s jinou matkou ve stylu:  „Jen ho nech, ať si dělá ty svoje bábovičky a rochní se v nich, když je zticha a nezlobí.“

A přitom jakou my to máme lopotu! Jen si to představte. Před vámi leží bílý papír. Prázdný nepopsaný kus papíru. Na ty šťastnější pomrkává textový editor z jejich notebooku. Jaká varianta je lepší, by bylo na dlouhou diskuzi. Osobně dávám přednost druhé možnosti, i když jsem si vědom některých zásadních nedostatků. Třeba bez zásuvky a elektřiny si ani „neťuknete“ (teda ťuknete, ale však víte). Navíc papír vám nikdy „nezatuhne“ v půlce neuloženého textu. Na druhou stranu se zase snadno ztratí. A koupání nesnáší oba.

Ale zpátky. Skončili jsme u toho, jak nechápavě civíte na bílou plochu a ptáte se, co dál? Nuže, nic. To je všechno. Nic víc nedostanete. Tohle je všechno, co máte k dispozici. Papír, tužka, notebook a vaše hlava. A teď si stvořte nesmrtelné dílo, chytráci… Už to nevypadá tak lehce, co? Komu se to podaří?

Někdy je požitek sledovat takové „rejpaly“ v akci. Jak se urputně snaží cosi napsat, třeba jen obyčejný e-mail, stručnou zprávu či slohovou práci. Stavba jednotlivých vět jen zřídka přejde v souvětí o více než dvou větách, slovesa kromě „být“ a „mít“ působí jako kriticky ohrožený druh, velká a malá písmena se objevují snad podle momentální nálady emočně nevyrovnaného autora a gramatika? Co to zatraceně je? Upřímně, pro některé výplody, na které občas narazím ve své e-mailové schránce, snad nelze najít slov, přinejmenším slušných…

Takže suma sumárum, tvůrčí psaní není nic lehkého. Ba naopak, jedná se o jednu z nejtěžších věcí vůbec a kvalitní autor (žel ne každý, který to o sobě tvrdí, takový je) si zaslouží obdiv a úctu čtenářů. Ale zaslouží si ji i oni, za svou trpělivost a přízeň, protože když si někdy zpětně procházím některé své texty, mám chuť spáchat nehlučnou sebevraždu…