Strach - nejlepší (ne)přítel

10.10.2013 11:36

Máte strach? Upřímně řečeno, doufám, že ano. Ne, že bych vám snad přál něco špatného a zlého (dobrých věcí se člověk většinou nebojí), ale nemít strach není normální. Alespoň to tvrdil jeden z představitelů filosofie existencialismu (J.-P. Sartre? Nejsem si jistý a nerad bych vás zmátl.) a já s ním souhlasím. Nebo jste strach skutečně na vlastní kůži ještě nikdy nepocítili? Pochybuju.

 

Čeho se bojíte nejvíc? Mě děsí hned několik věcí najednou. Ne, neprozradím vám nic konkrétního, kdo ví, jak se komu líbí mé literární počiny a zda by mi pak kupříkladu nezaslal poštou nějaký pěkný „balíček“ (upozorňuju, že ty s otvory pro dýchání neotvírám). Ale co, budu vám věřit (či spíše sobě?) a podělím se s vámi o jeden můj „strach“, který snad nelze tak jednoduše proti někomu použít. Bojím se, že jednoho dne náhle nezvládnu napsat už ani řádek, že ztratím schopnost skládat své myšlenky do smysluplných vět, vymýšlet, tvořit a psát, že se stanu „obyčejným“ smrtelníkem.

 

Uf. A je to venku. Někdy to pomůže, podělit se o své obavy s někým jiným než jen sám se sebou. Určitě by se neobešlo bez zajímavosti udělat nějaký průzkum, z něhož bychom se dozvěděli, co lidi nejvíce děsí. V minulosti se Evropané strachovali z nejrůznějších důvodů. Některé z nich se nám můžou v dnešní době zdát spíše k smíchu než k starostem, jiné, byť třeba v obměněném hávu, přetrvaly. Připomeňme například strach z moře a komet, nového a cizího, tmy a noci, moru a bídy, žen, duchů a Satana.

 

Malá zajímavost za to, že jste dočetli až sem. Tušíte, odkud se vzal zvyk „zaklepat“ něco na dřevo? Ještě než vám prozradím kořeny tohohle starého jevu, odpovězte si na dvě jednoduché otázky: „Zaťukáváte“ také, když mluvíte o něčem, co se vám daří, a máte strach, aby to neskončilo? Věříte na duchy? Chvilka času, napětí se stupňuje… a můžeme pokračovat. Pokud jste na obě otázky neodpověděli stejně, pěkně si protiřečíte. Proč? Hnedka vysvětlím.

 

Na začátku byla víra v duchy (ve středověku a raném novověku tohle frčelo) a v jejich schopnost škodit lidem. Komu se dařilo a nechtěl, aby ho duch slyšel, když se o tom s někým bavil, klepal při rozhovoru prstem do něčeho vydávajícího hluk (Co měli tehdy lidi nejvíc po ruce?) Duch, který samozřejmě neměl nic lepšího na práci než se potulovat všude kolem a páchat neplechu, ostrouhal. Neslyšel a neměl tedy potuchy, o co se nebohý smrtelník tolik bojí, že by mu to zlotřilost duchů mohla vzít nebo zničit.

 

Strach. Pokud byste si náhodou někdy lámali hlavinky nad vysvětlením nějakého (nejen historického) jevu, určitě nepochybíte, když aspoň malinký kousek z velkého koláče příčin vyhradíte strachu a – jak jinak – penězům. Ono mezi námi, zejména co se týče toho druhého, šlo by o pořádný „kus“.

 

Strach si dozajista zaslouží přízvisko fenoménu. Dost možná se jedná o zbraň toho nejtěžšího kalibru. Když stojí proti vám, čelíte mocnému nepříteli. Když ho ale překonáte či dokonce ještě více, získáte ho na svou stranu – lze najít lepšího spojence a trumf do jakéhokoli boje a střetnutí? Těžko.

 

Čekáte na závěr radu, návod, nějaké vodítko, jak se se strachem vyrovnat a jak ho přemoct? Jestli ano, tak marně. Nic nedostanete. Ne snad, že bych nevěděl, sám jsem se zbavil spousty svých strašáků a zredukoval jejich počet na přijatelné číslo. Jenže na to, jak se s nimi vypořádat, si musí přijít každý sám. Teprve potom si může být jistý, že je opravdu porazil a co víc – třeba je dokáže použít i ve svůj prospěch.