Sliby-chyby

„Nikdy neslibuj, co nemůžeš splnit,“ říká v jedné chvíli Vito Corleone, mafiánský boss v knize Maria Puza s  názvem Kmotr. Když jsem osudy famílie Corleonů četl podruhé (a nikoli naposledy), začal jsem si podobné výroky zaznamenávat na kousek papíru a posléze z těch útržků vytvořil jakési „dvacatero“, které jsem si přilepil na dveře šatní skříně a koukám se na ně teď každé ráno hned po probuzení. Skrývají v sobě inspirativní moudrost. I když pravda, uplatňování některých z nich je lehce ošemetné, nehodlám-li se dostat do křížku s muži zákona.

To se však rozhodně netýká na začátku uvedené věty. Dokonce jsem si ji ještě rozšířil o dovětek: „…ani nechceš splnit.“ Nezakořenilo se nám nadarmo hluboko pod kůží stručné, leč nanejvýš výstižné spojení: Sliby-chyby. Každý hned slibuje hory doly, jenže skutek, jak už to tak bývá, často utekl. Jelikož jsem povaha vznětlivá a umanutě zásadová, vždy mě takový planý a nenaplněný slib vytočí a ještě dlouho potom doutnám jako Vesuv před zničením Pompejí. Sám se snažím podobného selhání vyvarovat, jak jen to jde.

Není totiž na škodu v duchu zauvažovat, jestli to či ono nejen můžu, ale hlavně i chci splnit, než to někomu odkývnu. Komu by se nad tím ovšem chtělo hloubat. Nebo proč vůbec přemýšlet o tom, co bude, teď něco slíbím a ono se uvidí. Nebo to slíbím, aby se neřeklo. Jen tak. Či z důvodu očekávání. A vůbec… co na tom záleží? Časem se to zapomene! Když se k tomu nebudeme vracet, ono to samo vyhnije. Vyšumí. A v nejhorším prostě zalezeme jako hlemýžď do ulity a počkáme, až se to přežene. Dělat mrtvého brouka je přece skvělá a nenáročná taktika!

Sliby nic nestojí. Je to pouze pár slov, které nám přejdou přes rty a po pár sekundách odezní. Skutečně se to tak může zdát, jenže při bližším zkoumání zjistíme, že se nejedná tak docela o pravdivé tvrzení. Neplnění slibů nás totiž něco stojí. Naši čest! Ale co je to čest? K čemu je vlastně dobrá? Nic si za ni nekoupím, ani litr benzínu do auta. Přesto platí za jednu z nejcennějších věcí, kterou se může člověk pyšnit. V některých dobách a kulturách znamenala dokonce víc než samotný život – raději ho ztratit, než přijít o čest.

Jistě není nutné nikoho zatracovat jen za to, že jednou nedodrží, co slíbil. Navíc pokud se vyskytnou objektivní důvody, proč to nebylo v jeho silách, nebo když – a to je ještě lepší – sám podá vysvětlení, případně se omluví, je-li omluva na místě. Jenže mnohem častěji se setkáváme s tím, že se lidé jednoduše vykašlou (diplomaticky řečeno) na to, co slíbili. Neřeší to, nezajímá je to. Často dokonce i zapomenout, takže pokud v sobě najdete ještě tolik síly a vůle jim jejich slib připomenout, tváří se na vás tak nechápavě, že málem uvěříte, že jste si to snad sami vymysleli. Pokud někdo zklame jednou, dvakrát, třikrát… pokud zklame podesáté a zase… co s takovým čověkem? K čemu je, když se na něj nelze spolehnout, když mu nelze věřit, a donutí-li nás okolnosti s ním spolupracovat, raději uděláme všechno sami, protože asi ani on sám netuší, jestli úkol splní, či nesplní, jestli včas nebo pozdě…

Můžu se jen ptát, jestli se jedná o jev rozšířený pouze v Čechách nebo celosvětově. Ale narazit zde na člověka, který jen slepě neplácá do větru, představuje věru těžký úkol. Pár lidí, možná deset ze sta? A to je docela málo. Na druhou stranu to stačí, když se s tím člověk naučí kalkulovat a pracovat. Jenže to nic nemění na tom, jaký smutek na duši to způsobuje právě u těch, kteří věří, že podání ruky stále ještě něco znamená. Tady ne. Tady se z toho stal jen prázdný pojem. Samozřejmě, co se děje nyní, dělo se i v minulosti. Nejen sliby a přísahy, ale i smlouvy a listiny neměly mnohdy větší cenu než papír, na němž je zvěčnila ruka písařova. Nicméně přece bych zde spatřoval jistý rozdíl. Dříve se porušení či nedodržení slova chápalo jako provinění. Provinění proti cti, proti Bohu, proti tradicím a zvykům. A bylo lidmi odsuzováno. Dnes? Dnes je to každému putna. Nikdo se nad tím nepozastavuje, nikoho to nezajímá, nikdo to neřeší. Stala se z toho norma.