Sázkařovo blues

Tohle léto jsem navštívil hned čtyři zámky v našich krásných luzích a hájích. Sice jsem se občas nestačil divit, co historicky erudované (ehm) průvodkyně vypouští ze svých úst, nicméně za promarněný čas to nepovažuji. Obzvláště se mi líbily nazouvací papuče, co nám vždy vnutily a v kterých se tak krásně klouzalo a padalo ze schodů. A protože nám mnohdy ukázaly i nějakou tu tajnou místnost, přímo třináctou komnatu, napadlo mě, že bych se s vámi, moji milí turisti, podělil i o něco z té své. Že vytáhnu na světlo jednoho z těch kostlivců, co mi tak dlouho chrastí ve skříni.

Jeden čas jsem propadl kurzovému sázení. Tipoval jsem výsledky fotbalových, hokejových a basketbalových utkání, odhadoval pořadí jezdců v F1 při té které Velké ceně, sázel na vítěze tenisových klání a vůbec na všechno, na co se dalo. Pro ujasnění hned na začátek – nikdy jsem tak nezbohatl.

Pozornost si zaslouží věk, v němž jsem s tímhle démonem začal koketovat. Asi hádáte osmnáct let a já chápu proč. Konec konců, nevisí v každé sázkové kanceláří nepřehlédnutelná cedule „Osobám mladším 18 let sázení zakázáno!“ či to některé nemají nalepené už rovnou na vchodových dveřích? Ano mají. Jenže častokrát takovéhle upozornění neznamená víc než povinnou dekoraci místnosti, asi jako děsná váza od pratetičky, kterou musíte omylem třikrát shodit, než ji můžete vyhodit.

Své první tikety jsem žmoulal upocenýma rukama ve čtrnácti. Docela síla, ne? Sázel jsem v jedné menší pobočce na kraji sídliště, která už je zrušili, a problémům jsem čelil akorát poprvé. Tehdy mě vyzvali, ať se prokážu občankou. Chvíli jsem „pátral“ v peněžence a pak jsem zcela pravdivě odpověděl, že ji nemám. Půl minuty na to jsem vyměnil malý čtvereček papíru se změtí tužkou nadrápaných čísel a dvacetikorunu za větší papírek slibující mi potenciální výhru v řádu stovek. Jistěže skončil v koši a po něm mnoho dalších.

Šlo to snadno. Až příliš. Ačkoli jsem vždycky měřil jako mládě dinosaura, rozhodně mi v té době soudný člověk nemohl uvěřit plnoletost. Pokud se chcete pobavit, občas mi ji nevěří ani nyní skoro v jednadvaceti. Dvakrát už jsem musel dokonce šmátrat po kapsách hledaje občanský průkaz, když jsem zatoužil v horkém letním dni svlažit rozpraskané rty vychlazeným pivem. Proto pokud někam vyrazím s přítelkyní, dávám si radši sodovku.

Viděl jsem sázet i takové caparty, kterým do osmnácti svíček na dortu scházelo o dost více než mně. Někteří ani nebyli vidět za přepážkou, pouze vystrkovali nahoru malou ručku svírající drobné mince. S tím, že ode mě odmítli přijmout sázku, jsem se setkal pouze jednou a to přímo v centru města. O sto metrů dál už jsem se se žádným problémem nesetkal…

V určitý moment tahle vášeň přešla v opravdovou posedlost. Nedělal jsem takřka nic jiného. Ráno zkontroloval na teletextu výsledky nočních zápasů a vztekle roztrhat dva až tři tikety. Cestou do školy jsem si koupil sportovní noviny, pod lavicí studoval příležitosti toho dne a v duchu už sestavoval nový tiket, po ruce nezbytná kalkulačka (při matematice jsem vypadal hodně aktivně, při literatuře hodně blbě). Po obědě hurá směr sázková kancelář. Doma netrpělivě čekat u televize. Aj, nevyšlo hned první utkání! Ale ta kombinace je dobrá, honem to utíkat vsadit znovu! A k tomu ještě jeden tiket navíc.

Sežralo to hodně času i peněz. Na rovinu říkám, že jsem v sázení utopil sice ne závratnou částku, nicméně na takových sedmnáct osmnáct let to zase tak zanedbatelný obnos nebyl. Dokonce jsem si i několikrát půjčil, naštěstí ne od mafie a naštěstí jsem své dluhy vždy řádně vyrovnal, takže žádné prsty ani jiné části těla mi nechybí.

Nebezpečí spočívá v tom, že když vyhráváte, zaplaví vás euforie, myslíte si, že jste chytří, že přelstíte bookmakera a sem tam nějaká porážka vás nerozhodí. Kromě toho, kdo by přestával, když to vynáší? V opačném případě vás zase hlodá pocit, že ty prohrané peníze „jsou vaše“ a vy je „musíte dostat zpátky“. Začnete proto sázet na vyšší kurzy a s vyššími vklady, aby právě ten jeden tiket všechno zlomil a vrátil vás, když ne do plusu tak aspoň na nulu. Vymýšlíte nejrůznější systémy, kombinace a fígly, sestavujete grafy a statistiky. Gratuluju, ocitli jste se na nejlepší cestě do pekel.

Jak z toho ven? Je na každém, aby si našel svou odpověď. Já si prostě jednou (opět s děravou kapsou) sedl a hodil vážnou řeč sám se sebou. Mé špatné já se dost sprostě pohádalo s tím ještě horším já a došlo k dost tvrdému vyříkávání si názorů a vyjasnění životních priorit. Musel jsem si uvědomit, co opravdu chci a co se mnou bude a podle toho se chovat. Je to o vůli. Jak řekl moudrý Lao’c: „Nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe.“ Svatá slova. A kromě toho pomůže někdo, kdo vám jednoduše fyzicky zabrání v tom si vsadit. Užijete si trošku absťák a život jde dál. A nebo taky ne, to už záleží na vás.

Nakonec jsem se z toho začarovaného kruhu osvobodil. Dneska si vsadím jenom příležitostně pro zábavu. Když jdu na hokej a chci si zápas okořenit, tak dvakrát třikrát do roka. Letos akorát v dubnu (prohrál jsem). Za tu zkušenost jsem však rád. Člověk buď shoří, a nebo obstojí a pak ho to nesmírně posílí. Jenže ne každý to zvládne. Štve mě, když vidím malé kluky, jak si vyplňují tikety a leckde zcela otevřeně a bez problémů sází. A pokud jsou odmítnuti, prostě řeknou nějakému dospělému a tomu na tom putna záleží, že strčí ženské za přepážkou o pár papírů navíc. Stejně benevolentní jsou i různí trafikanti a prodavači, kteří si ze školáků vychovávají stálé štamgasty. Většinou beztrestně. A když už to je jo okaté (třeba když novináři schválně vysílají jako volavky mladé holky a pak zveřejní reportáž včetně fotek na celou stránku), možná se něco stane. Možná. Ale co na tom sejde, ono to nic tak vážného není. A i kdyby ano, není nic lehčího, než jít o kus dál…