Psavec psanec

Stejně je to naše bytí v tomhle světě protkáno paradoxy. Když vezmu kupříkladu řádky, které právě čtete. Při psaní jednoho z předchozích fejetonů mi bleskl hlavou nápad, že by možná nebylo vůbec špatné věnovat trochu místa tomu, jak zajímavá, těžká a namáhavá, zároveň ale i dobrodružná a krásná je cesta hledání vhodných slov, vět a přirovnání, tedy psavcova řehole. Fajn, půjdu do toho, umínil jsem si. Začal jsem a… blbě! Tak znova. A zase špatně! Pokus číslo tři. Čtyři. Pět… Zkrátka, ne a ne rozjet tvůrčí mašinu, ať jsem topil pod kotlem sebevíc. Prostě to nešlo a čím víc jsem se snažil, tím otřesnější výplody vznikaly. Zákon schválnosti jak vyšitý. Rozhodnete se psát o psaní a nenapíšete ani úvod.

Možná si řeknete, že na tom není zhola nic těžkého. Otěhotníte myšlenkou, tak proč ji nepřivést na světlo boží, jak je. A klidně i císařským řezem, jaképak s tím sr… cavyky. Jde to. Většina lidstva takhle plive svá dítka téměř bez rozmyslu. Podle toho ale také vypadají. Nic proti, do jisté míry to lze považovat i za umění, resp. dovednost, že se někdo dokáže vyjádřit o čemkoliv se slovní zásobou čítající sto slov. Jenže pro ty, které postihla úchylka psaní (často k nevýslovné radosti a potěše bezbranného okolí) představuje něco podobného div ne svatokrádež. Vždyť s českým jazykem, s jeho nepřebernými možnostmi vyjádření, je potřeba mazlit se jako s milenkou!

Připomíná to bájné dobrodružství, když nekonečně dlouho pátráte po jediném správném – samozřejmě podle vás – výrazu. Jistě, napadá vás řada slov se stejným či podobným významem, jenže ne, ty se vám nelíbí, něco jim chybí nebo přebývá, nejdou vám pod nos, nechcete je, ne, ne a ne… Jak rozmazlené dítě je házíte do kouta a honíte se za přízrakem jediného správného. Pořád vám uniká – možná ani neexistuje – ale ne, je tam! Schovává se. Vám ale neuteče! Najdete ho! Z psavce se stane psanec vlastního perfekcionismu.

Kolikrát takové hledání trvá pár minut, nanejvýš hodin, jindy dny a týdny. Když jsem rozjímal o kategorickém imperativu, vnukl mi ze záhrobí Imča Kantů krásnou větu na závěr: V moři plném žraloků, nevyplatí se býti … rybou. Ale jakou rybou sakra? Zkusil jsem na místo tří teček napasovat bezpočet výrazů, jenže pořád mi tam nějak neštymovaly. Nevypadaly zle, jenže… Ten hlásek uvnitř hlavy pořád dokola šeptal to svoje otravné „ale“. Jako bych hrál na klavír a omylem zabořil prsty do jiné tóniny. Týden jsem takhle od rána do večera bloumal nad tím, jakou rybou že by to člověk neměl býti. (Také se Vám zdá, že nemám co na práci?)

A potom si představte tu neuvěřitelnou radost, když narazíte na onen dlouho hledaný poklad. Heureká! vykřiknete jako kdysi Archimédes. V ten moment, ať už jste kdekoliv a podnikáte cokoliv, okamžitě všeho necháte a honem pospícháte si vymodlené slovíčko zapsat. Nedej bože ho zapomenout! Jakmile je v bezpečí na papíře, dostaví se nejen pocit úlevy a slastného triumfu, ale zároveň Vám instinkt našeptává, ano, tohle je to pravé. Fantastická věc. Najednou máte jasno. Cítíte, že tam to slovo sedne jako pr… na hrnec, že právě po něm jste celou dobu pátrali. A teď je konečně vaše. Klid? Ale kdeže. Našli jste jeden dílek puzzle, které se skládá z tisíce dalších…