Psavcova odměna

Přemýšleli jste někdy nad důvody, proč někdo sedne k notebooku (vzácněji vezme do ruky pero a papír) a začne ze sebe chrlit moudra či spřádat spletitou pavučinu příběhů, co ve výsledku vytvoří epický román? Těch pohnutek objevíme vícero. Možná se jedná o přirozenou věc. Stejně jako bereme ledničku útokem, pocítíme-li v útrobách hlad, a stejně jako dýcháme nebo spíme, nutí vnitřní mechanismy některé jedince zaznamenávat své myšlenkové pochody a krmit jimi okolí (k jeho nezměrné radosti). Díl viny nese třeba i exhibicionismus a pocit intelektuálního sebeuspokojování skrz přibývající řádky. Možná za tím vším vězí naivní snaha věčných snílků promluvit ke světu a zkusit ho tak změnit. Na svědomí to může mít i autorův prázdný, ubohý, osamělý život, kdy mu za jediného společníka platí plochý funící kvádr, co ho nikdy neodmítne. V neposlední řadě ho často žene vpřed vidina odměny.

I ta nabývá nejrůznějších podob. Peníze, sláva… Každý v sobě chová představu, co by si přál získat jako protihodnotu za náročnou činnost. Mně ke spokojenosti bohatě postačuje, vím-li, že existuje alespoň jeden člověk na celém světě, který nejenže můj text protrpí od začátku do konce, ale nadto se mu v něm občas i cosi zalíbí a potěší ho. Když mu udělá radost, je to vůbec to nejlepší. V tom podle mě spočívá největší odměna pro autora: uznání a pozitivní kritika od druhých. Nic mě nezahřeje u srdce jako právě tohle. Protože pak si řeknu, že to asi nebylo tak úplně špatné a že má smysl tvořit dál.

Existují lidé, na jejichž názoru mi záleží víc než na jiných. Věřím, že se teď potutelně usmívají, když čtou tyto řádky. Oni jistě vědí, o kom je řeč. Povídat jim to snad nemusím… A potom stačí malinko. Pár slov. Když se dozvím, že „píšu krásně“ nebo že „mám srdce“ či že se mé fejetony „líbí“, zaplaví mě pocit takové radosti, až mi přijde škoda se tady o ní rozepisovat. Některé věci se prostě musí zažít, slova na ně nestačí. A v takový moment cítím, že to všechno stálo za to. Že i kdybych se s jedním fejetonem mořil dny a týdny, nespal a nejedl (což mimochodem není zase tak daleko od pravdy), nedělal a nemyslel na nic jiného a pak by ze mě vylezlo jenom pár řádků, tak si stejně s klidem na duši zopakuju: Stálo to za to. Nevyměnil bych ten pocit za nic na světě. Tohle za peníze nekoupíte. To vám prostě nenahradí.

Abyste si však nemysleli, že literát sklízí pouze slova chvály a obdivu, seznámím vás i s několika vskutku pěknými výroky, co jsem zaznamenal na svou adresu. Docela se mi i zamlouvají. Při prezentaci hlavní myšlenky svého románu jsem si vysloužil přízvisko „morbidního úchyla“. Vlastní matka odmítla dočíst anotaci sotva v polovině a prohlásila, že jestli to jednou někde vyjde, že „bude muset chodit po kanálech a dělat, že mě nezná“. Povzbudivé. Po Jak se vraždí Naděje jsem pro změnu pokýval hlavou nad tím, že „se vyžívám v popisu utrpení, zabíjení a krve“. Ovšem můj nejmilejší přišel až po Buď sbohem, má lásko, já odcházím. To jsem dostal stručnou jasnou radu: „Běž se léčit.“ Kéž by…

Toliko asi k tomu, proč mě psaní baví. Pořád mě udržuje v očekávání, co se o sobě dozvím příště. Mimoto se v tom skrývá i ryze egoistická touha něco tu po sobě zanechat. Jistě, nejedná se o žádnou velkou šlápotu, ovšem nějaká malá stopička to už přeci jen je. A jak pravil přítel Bonaparte: „Lépe by bylo nežít, než nezanechat stop po svém žití.“ A že jemu se to vyvedlo náramně…

Je-li za co, chvalme druhé. I za úplné prkotiny. Nezdá se to, ovšem znamená to strašně moc. A nic to nestojí. Člověk potřebuje vědět, že to, co dělá, má smysl. Potvrdit si samotnou existenci, své já. Pár slov leckdy zmůže víc než cokoliv jiného. Myslete na to.