Psát srdcem

Na jaře jsem potkal v knihovně bývalou spolužačku z gymnázia. Optala se mě – jak jinak – co za školu studuju. Odpověděl jsem, že „pedák“. Na to mi položila nezapomenutelnou otázku, kam jsem si podal přihlášku letos. To už jsem tak pohotově nezareagoval. Rozhovor pak rychle skončil.

Úsměvná historka. Lidé, kteří vědí, že sem tam něco napíšu a že někdy se to dá i číst, se mě spíše ptají, proč jsem nezamířil na nějakou školu s tím více spjatou, tedy třeba žurnalistiku. Všem odpovídám stejně – protože nevěřím, že mě nějaká (jakákoli) škola naučí psát. Buď to umění ovládám, nebo ne. Koluje mi v žilách společně s krví. A nikdo ho tam nemůže napumpovat injekcí jako v nemocnici. Jednoduše řečeno, člověk už to musí mít v sobě.

Tahle má představa dostala povážlivou trhlinu, když jsem onehdy trávil velice příjemné odpoledne se svou milou. Vzala mě do jedné výborné kavárny, které zde musím vyseknout velkou poklonu. Proč? Ještě nikde jsem se nesetkal s tak skvělou obsluhou. Co obsluhou, to je nepatřičné slovo! Naprosto nevhodné! Místní kavárník se totiž ukázal jako úžasný společník netušených znalostí. Nejprve se nám dostalo poučení snad o všech kávách v nabídce a jejich výjimečnostech, že jsem najednou nevěděl, jakou si vybrat. To byl však pouhý začátek. Mezi všemi novými informacemi, které jsem sotva stíhal zastrkovat do šuplíků v mozku, jsem se dozvěděl i něco k literatuře a teorii tvorby.

Ač se to zdá v rozporu s předchozím, právě to mě nakrátko uvrhlo do jedné z mých krásně depresivních nálad. Uvědomil jsem si totiž, že já vlastně vůbec nic z teorie literární tvorby neznám. Ani slovíčko! Že je spousta věcí, co mi unikají, že existuje hromada knih, které jsem nepřečetl a v nichž se skrývá potřebná moudrost. Jak pak může obstát to, co píšu?

Z téhle zapeklité situace existuje východisko. Stačí to prostě obrátit. Jde skutečně o zásadní nevýhodu, či naopak výhodu? Jsem spisovatel samouk. No a? Sice nevím, kdy je lepší použít slovíčko „pouze“ a kdy by se do textu hodilo spíše „jenom“. Kdy si rytmus žádá tři slabiky namísto čtyř. Jaké obraty jsou pro to či ono to pravé ořechové a jakých se vyvarovat. Nic z toho neznám. Já udělám jediné. Něco napíšu a pak si to po sobě přečtu. A cit mi třeba poradí, jaké slovo lahodí sluchu více. A možná taky ne.

Další věc. Kdo rozhoduje o tom, co je správné a co ne? Všechna teorie pochází od člověka. Klidně ať tisíc mudrců tvrdí, že do té věty patří „pouze“. Já tam nacpu „jenom“. Podle mé teorie. Proč bych si nevytvořil vlastní? A tvrdošíjně netrval na tom, že ona je ta správná?

Čert vezmi, kolik zásad literární tvorby jsem v tomhle kratičkém textu porušil. Já píšu srdcem. To mi napovídá a vede prsty po klávesnici. Třeba dělám chybu. Možná se mi to vymstí. Ale co. Já už jsem takový. Když tvořím, něco uvnitř mého nitra mi našeptává, kdy to vypadá slibně a kdy to stojí za starou belu. Kolikrát píšu, odstavce přibývají, všechno se jeví dobře, jenže pořád ve mně cosi hlodá, nedá mi to pokoj… Smazal jsem takhle desítky textů. Neměl jsem z nich prostě dobrý pocit. A to stačilo, aby se poroučely do koše. Pocit.

Fotografování. Ani nejnovější a nejdokonalejší fotoaparát nezaručuje kvalitní fotky. Precizní znalosti kompozice, světla a hromady dalších důležitých věcí neznamenají úspěch. Dají se tak pořídit řemeslně dobré fotky. Třeba i skvělé! Ale můžou být výborné, pokud do toho všeho nevložím i část sebe? Nedá se i tím nejobyčejnějším fotoaparátem pořídit fantastická fotka jenom proto, že ji někdo fotil srdcem?

Sebelepší technika a studia nic neznamenají, pokud to člověk už nemá v sobě. Pokud nepíše a nefotí srdcem.