Prokleté zlato Inků

Znáte ten pocit, když se člověk na něco těší jako malé dítě? Večer jdete brzo do postele a nemůžete usnout, ráno pro změnu vstáváte o hodinu dřív a sami budíte budíka... Netrpělivost, nervozita, nedočkavost… Těžko ovladatelná radost, že užuž se to blíží, stejně tak špetka obav a úzkosti, že se něco pokazí… Je vám to povědomé? Nyní si tedy dovedete představit, v jakém rozpoložení jsem se nacházel, když jsem se chystal na Pražský hrad, abych zhlédl výstavu zasvěcenou dávným Inkům.

Uvítal jsem, že se expozice může fotit a neváhal jsem proto zaplatit poplatek navíc k už tak nemalému vstupnému. Asi dvě minuty nato mi došlo, že v polotmě přes sklo vyfotím… Jenže jsem to okamžitě pustil z hlavy. Stačilo dojít k první vitríně a v němém úžasu, s pusou dokořán a výrazem idiota obdivovat překrásné skvosty.

Najednou se proti vám vynoří ze tmy posmrtná maska, celá ze zlata, skoro tři čtvrtě metrů dlouhá. Je tak blízko, že stačí položit ruku na sklo, pokleknout a díváte se do zlatých, mandlově vykrojených očí. Hlavou se vám honí tolik myšlenek. Představujete si, jak dovedné musely být ruce, které ji stvořily. Jak dlouho jim to trvalo? Čí mrtvou tvář měla ozdobit a skrýt? Jak dlouho čekala v temnotách, než opět spatřila denní světlo? Ocitáte se v jiném světě, ve světě dávno minulém, navždy ztraceném. Pouze to sklo, otravné, protivné, zlé sklo vám brání v tom, abyste se dotkli něčeho, čeho se stovky let před vámi dotýkali lidé, tak stejní a zároveň rozdílní!

Procházel jsem výstavou ponořen do jakéhosi transu. Zlaté poháry, misky, naběračky. Masivní ozdoby do nosu a do uší vykládané modrým chryzokolem a doplněné desítkami malých zlatých plíšků. Zlaté ozdoby hrudi, královské koruny, obřadní nádoby, poháry, napodobeniny zvířat… Zlatý náhrdelník s amazonskými perlami… Helma vzniklá z kombinace ryzího zlata, bavlny a přírodních vláken. Zlato a stříbro tvořící celek. Obřadní nůž tumi a dech beroucí zlaté ruce… Samé zlato.

Když jsem se později vracel domů, přemýšlel jsem, co jsem zažil a hlavně, co jsem přitom cítil. Uvědomil jsem si, že tolik zlata najednou, navíc tak dokonale umělecky zpracovaného, už asi těžko kdy uvidím. Ale zlato nebylo tím, co mě uchvátilo. Nezajímalo mě bohatství, ani jednou jsem si nepoložil otázku, kolik co z toho může stát. Ani v nejmenším mě nepopadla touha něco z toho vlastnit. Viděl jsem poklad nevyčíslitelné hodnoty, ale nevnímal jsem ho jako zdroj bohatství, majetku, moci.

Ne. Fascinovala mě zručnost a vyspělost civilizace, která byla schopná něčeho takového dosáhnout. Přemítal jsem nad jejich skutečným bohatstvím – kulturou. Nad jejich duševním životem. Obřady, k nimž všechny ty nádherné nádoby a ozdoby využívali. Jejich prostřednictvím jsem směl na kratičký čas vstoupit do světa Inků a desítky dalších civilizací, které obývaly andskou oblast před nimi, či jimi byli integrování do incké říše, která trvala pouhé století.

Škoda, že se návštěva odehrávala pouze takto zprostředkovaně. Ale ne, počkat, vždyť tu byla příležitost, jak se setkat a poznat Inky a další indiánské kultury Latinské Ameriky! Když v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus pro Evropu Nový svět, začala španělská conquista. Hrstky dobrodruhů pronikaly bujnou vegetací a střetávaly se se zcela odlišnými kulturami, než byla jejich vlastní. Dostali skvělou příležitost. Obohatit se…

Jaké to však bylo obohacení! Na duchu? Ale kdeže. A tak Francisko Pizzaro, tento negramotný pasáček vepřů, se se 180 muži a 27 koňmi vydal dobýt říši Inků. Zvěsti, že kosil domorodce po tisících, nejsou přehnané. Hrdlořezové s pochybnou minulostí, v pancířích, se střelnými a sečnými zbraněmi proti spoře oděným indiánů se zbraněmi doby kamenné. Stačilo pobídnout koně, vjet do houfu zmatených vesničanů a sekat, sekat, sekat… Byla to jatka. Vraždění a loupení ve jménu chamtivosti a s láskou boží na rtech.

Tisíce jedinečných předmětů skončilo svou existenci roztavením. Vytepané v tenké plíšky, mizely v pecích po stovkách pro jeden zlatý prut. Španělé přišli, viděli a brali si. Zlato… Nakonec se kvůli němu zabíjeli navzájem. Jak typické…

Já jsem neviděl stejné zlato jako oni. Znamenalo pro mě něco druhořadého, pouhý materiál, co povyšoval z krásného na dokonalé. Jenže sám o sobě nicotný. Možná za to mohla moje profesní deformace, rozdíl půl tisíciletí, současná doba či okolnosti, namítnete. Možná. Proč jsem však i přesto narážel na lidi, kteří smýšleli stejně jako dávní conquistadoři? Které tak mocně přitahovalo zlato, a kteří (soudě dle jejich poznámek), neznali o Incích víc, než jejich jméno a celou dobu kalkulovali, co všechno by si za „to“ mohli koupit, být to jejich?

Ne zlato Inků, ale člověk je prokletý. Na samém konci, u předposlední vitríny, mi však přeci jen svitla naděje. Zaslechl jsem dvě ženy, jak si s obdivem říkají: „A my si myslíme, že něco umíme.“