Procházky v dešti

Jsem tak trochu podivín. Asi jsem vás tímhle doznáním nepřekvapil. Pokud čtete moje příspěvky pravidelně, nepochybně jste na to už stačili přijít sami. Jestli je tohle vaše první ochutnávka, snad jsem vás alespoň dostatečně nalákal, abyste hned neutekli.

Mám rád déšť. To samo o sobě nezní nijak hrozně. Vsadím se, že i mezi vámi se vyskytuje spousta lidí se stejnou zálibou. Kapky buší na parapet, po skle stékají drobné potůčky, okap rachotí a kanály polykají proudy vody. Někoho to uklidňuje, jiného inspiruje, dalšímu je to fuk. Ženy, které právě domyly okna (nechť mi feministky prominou, ale za dvacet let jsem při téhle činnosti nespatřil muže) nadávají. Když se na to člověk kouká z té správné strany okna, proč ne, řeknete si. A o to jde. Jaká je ta správná?

Už vidím, jak se potutelně usmíváte. No jistě, já dávám přednost té mokré. Jak jinak. Abych byl upřímný, sám se tomu občas divím, jenže co nadělám. Začalo to mým talentem chodit na nákup v ten pravý čas. Když by mělo pršet jen jedenkrát v týdnu třeba pouze na deset minut, kdy myslíte, že si to vykračuju s nákupní taškou? Když vyjdu ven ze samoobsluhy, nebaví mě se tlačit pod malou stříškou a doufat, že průtrž mračen za pár minut přejde. To bych tam se svým štěstím mohl čekat i do rána. A protože mě od domova nedělí desítky kilometrů, zbytečně se nerozpakuju. Bonaparte tvrdil: „Ztracené pozice lze dobýt zpět, čas nikdy.“ Zářecký si to upravil: „Mokré šaty lze usušit, ztracený čas zpátky nezískám nikdy.“

Tak se vrátím domů, převléknu se a jaképak s tím cavyky. Jenže mně se to zalíbilo. Když mi na čelo a do vlasů dopadají kapky deště, nevadí mi to. Zdá se mi to příjemné. Když jsem naštvaný, doslova mě to zchladí. Ulice se rychle vylidní a najednou mám pocit, že svět na kratičký moment slevil ze svého šíleného tempa. Vše se jakoby uklidní, vyčistí. Zakloním hlavu, roztáhnu ruce a vypnu hruď (to dělám jen kvůli tomu teatrálnímu gestu, ne že bych se nemyl). Voda mi očistí duši a odplaví ze mě stres. Úžasná úleva.

Moje nejmilejší z nejmilejších říká, že je krásně hnusně. Docela se mi to slovní spojení zamlouvá. Deštivé počasí se u ní těší mnohem větší oblibě než parná vedra a spalující žár. Když k tomu připočtu, že se i v lese maže opalovacím krémem UV faktor 140, ani se nedivím, že pořád vypadá jako kbelík od vápna. Jéjej, tímhle odstavcem jsem si to asi pěkně zavařil. Ale co bych pro vás neudělal, moji milí čtenáři.

To mi připomíná můj poslední návrat z její zapadlé vesničky. Dorazil jsem v pátek při třiceti šesti stupních (Celsia). Strávil jsem hodinu a půl v pohyblivém skleníku (autobuse). Když jsem se nazítří vracel, loučila se se mnou nejen ona, ale cestou na zastávku mě vyprovázel i přívalový déšť. V sandálech, kraťasech a tričku. Paráda. A stejně nejvíc ze všeho mi slušely ty sluneční brýle.

Pár set metrů na zastávku a změnil jsem se ve vodníka. Nic nezůstalo suché. Bál jsem se o mobil, který je sice šíleně chytrý a umí skoro všechno, ale vodotěsnost k jeho výbavě nepatří. Naštěstí se výborně osvědčilo pouzdro. V autobuse jsem příliš neoschnul, ale aspoň trochu ano. To vzalo za své při dvouminutovém běhu na nádraží. Ve vlaku jsem se už ani nenamáhal oblečení ždímat. Čekala mě ještě cesta přes celé Pardubice. Netřeba dodávat, že ten čas, co jsem si vezl zadek v suchu, nepršelo…

I přes tohle nedorozumění mám déšť a procházky v něm rád. Jen když zrovna vyrazím na rande, mohl by počkat se svým dováděním. Ale třeba žárlí…