Proč se (ne)bát 21. 12. 2012

Mayové… Fascinují lidé a kultura. Přestože v některých ohledech zůstali na úrovni mladší doby kamenné, jinde prokázali neuvěřitelnou inteligenci a zdatnost. V matematice počítali s nulou, bez moderního vybavení pozorovali vzdálené hvězdy a planety, zakreslovali jejich dráhy a předpovídali události jako zatmění Slunce. A v neposlední řadě měli –  pro nás značně odlišný – posvátný kalendář. Na základě toho všeho učinili proroctví, které se stává den ode dne aktuálnějším: 21. 12. 2012 přijde konec. Konec světa? Ehm… ehm… Opravdu to tak staří Mayové mysleli, nebo se znovu (jako už tolikrát) jedná v první řadě o hledání senzace?

Čím více se onomu datu budeme blížit, tím více se kolem nás budou rojit nesmysly typu: Ohromné zemětřesení srovná se zemí všechna města! Kontinenty zmizí pod hladinou oceánů! Z vesmíru přiletí tajemné bytosti a zachrání pouze vyvolené! Země bude zničena! A tak dále a tak dále… Jakákoli krásná představa totální zkázy nepřijde vniveč. Je na místě, aby nám teď začal hrdlo svírat strach, naše srdce se rozbušilo a tělo roztřáslo? Máme snad v návalu poblouznění utíkat do nejbližšího knihkupectví a skoupit všechny tituly Ericha von Dänikena (nic proti němu) v bláhové naději, že jejich četbou se staneme vyvolenými?

Ne.

Jak to vzniklo? Mayský kalendář pracoval se systémem tzv. dlouhého počtu. Sestával z několika cyklů, přičemž ten nejdelší, „velký cyklus“, trval 1 872 000 dní. A protože údajně začal 13. srpna roku 3114 př. n. l., spočítáte-li si to jako já na prstech ruky, konec by měl nastat onoho nešťastného 21. 12. 2012. Nejásejte, že budete ušetřeni nákupu vánočních dárků. Konec sice skutečně nastane, jenže konec čeho? Konec velkého cyklu.

My chápeme čas lineárně. Tedy že od jednoho začátku se pohybujeme stále kupředu vstříc definitivnímu konci. Jedná se o koncept vlastní monoteistickým náboženstvím (není se proto čemu divit, že je v nás tolik zakořeněn). Nicméně existuje i cyklické pojetí. Tedy jak název napovídá, že dějiny jsou neustálým střídáním jednotlivých cyklů, které se vesměs opakují obsahem.

Musíme proto chápat mayský konec kalendáře tak, jak ho chápali i staří obyvatelé Mezoameriky. Skončí jeden cyklus dějin, jeden věk a na jeho místo nastoupí další, čerstvý, spjatý s novými myšlenkami a vědomím. Žádný konec světa jako takového, nýbrž jeho změna. K lepšímu? Horšímu? Samotní Mayové pohlíželi na lidský rod značně pesimisticky…

Mayské dějiny nezačínají rokem 3114 př. n. l., jak by se snad mohlo zdát. Texty psané hieroglyfy sahají do mnohem starší minulosti. Proč by ne? Předchozí „velký cyklus“ (dobře, pokud existoval), by se počítal od roku 8239 př. n. l. Takže se tři dny před Vánocemi za tři roky nic nestane? Kdoví. Podle astrologa Johna Jenkinse se toho dne Slunce ocitne ve skutečné konjunkci zodiaku se středem Mléčné dráhy (hlavně se mě neptejte, co to znamená a jestli je to důvěryhodné). Slunce se díky tomu prý stane středobodem všeho dění. Netuším, co tím básník míní. Ale možná se z pohledu vesmíru stane opravdu něco výjimečného.

A třeba právě proto, že i Mayové svými pozorováními dospěli k závěru, že toho dne dojde k významné věci nad našimi hlavami, určili ho za den návratu velkého spasitele Opeřeného hada. No a den počátku velkého cykly, kdy První Otec a První Matka stvořili svět (znovu) – jak jinak – dopočítali zpětně. Ať tak či onak, rozhodně byli Mayové v astronomii a aritmetice vzhledem ke své době a možnostem neuvěřitelně na výši.

Co to ovšem znamená pro nás? Ať už nás média, televize a šarlatáni budou krmit všelijakými povídačkami, svět 21. 12. 2012 rozhodně fyzicky nezanikne (tedy ne vinou Mayů). Zrodí se nová sféra vědomí? Možná. Ale můžeme to chápat i jako výzvu pro nás, abychom k tomu dopomohli. Zbavili se všeho špatného současnosti a minulosti a zahájili novou éru našich dějin. Lepší. I když co se lidského pokolení týče, sdílím mayský pesimismus…