Proč nemám rád nakupování

Když jsem v minulém fejetonu pátral po nejkrásnější věci na světě, co abych to nyní otočil a poohlédl se po něčem opravdu… Ne! Ničemu by to neposloužilo. Akorát tak ke zkažení nálady a to je přece jeden z nejhorších prohřešků, kterého se autor může dopustit na svých čtenářích. Ale nabídnu vám něco, co já osobně považuju za jednu z nejhorších pohrom, která mě celkem pravidelně potkává, kdežto mnozí z vás, zejména ženy (zkušenosti), to dokonce s chutí vyhledávají: nakupování v hyper super mega a kdoví co ještě marketech. Snad následující řádky objasní, proč tato kratochvíle nepatří v mém životě k nejoblíbenějším.

Už jen cesta po parkovišti u takového hypermarketu je zážitek. Auto, jevící se jako zaparkované, zničehonic začne couvat, jeden řidič se řídí pravidlem pravé ruky, druhý přesvědčením, že tlustší silnice musí být nutně ta hlavní. Nervozita, výfukové plyny, bezustání troubící klaksony a do toho všeho se uprostřed vozovky pletou děti a celé rodiny s vozíky přeplněnými po okraj.

Pokud se mi podaří dorazit dovnitř bez úhony, považuju to za malý zázrak. Jenže ani tady si nevydechnu. Pořád musím být ve střehu, jako bych se snad nacházel uprostřed závodní dráhy. Kolem mě se míhají lidé se šíleným výrazem v očích. Kde je jaká sleva? Honem, sem! Občas musím doslova uskočit z cesty, abych nebyl smeten běsnícím davem, když se z reproduktorů rozlehne hlášení o výprodeji v tom jakém oddělení. Některé rodiny si berou pro jistotu hned několik vozíků najednou. Ha! Mouka je v akci! Klidím se stranou. Začne horečné nakládání. Co nejvíc, jen proboha rychle, než sem dorazí ostatní! Někteří za výhodnou cenou přijíždí i s vleky. Buď si dělají zásoby na příští dobu ledovou nebo doma pečou metrové koláče.

Dalším velmi žádaným místem jsou ochutnávky. Někdy mám pocit, že někteří jedinci sem chodí pouze za účelem stravování. Mnohdy u pestrobarevných stánků narazím na fronty delší než u pokladny. Pro lžičku pochybného jogurtu se pokládají i ty největší oběti. Holt, když je něco zadarmo…

K vzteku je i rafinovanost prodejců. Zatímco balená voda se nachází v jednom koutě, pro šťávu musíte na druhý konec a pivo je zase úplně někde jinde. Tak to funguje se všemi komplementy. Za chvíli nabudete dojmu, že před sebou netlačíte vozík, ale kormidlujete zaoceánskou loď napříč nekonečným mořem spotřebního zboží. Stejně nepříjemná kulišárna je i neustálé přestavování regálů. Sotva si zvyknu, kam jít pro chleba, už je zase pryč. Možná by u vchodu měli rozdávat plánek s průvodcem. Místo toho tam natrefíte akorát na agenty s voňavkami, kteří se neštítí postříkat vás čímkoliv, když včas neutečete.

U pokladny jsem už většinou přesycen apatií a nezmůžu se na sebemenší odpor. Nechám si vnutit strašně výhodnou knížku plnou slev, naházím zboží do košíku, popadnu pár igelitek a s tupým výrazem v očích vyrazím pryč. Zas jedno zabité odpoledne…

Nějaké pozitivum na závěr? Pořád existují malé obchůdky, kam když vejdete, zdvojnásobíte počet zákazníků. Kde vám odpovědí na pozdrav, kde s vámi komunikují. Potkáváte ty samé známé tváře, nikdo nikam nespěchá, vše se děje v klidu, v pohodě, zboží je tam, kde má být… Až tyhle ostrůvky definitivně zmizí pod hladinou moří velkoobchodních řetězců, stane se pro mě nakupování opravdovým utrpením. I když vím, že někteří zastávají úplně opačné názory…