Proč nechodíme do kina

Ač to není mým zvykem, koupil jsem si nedávno noviny. Čekala mě dlouhá cesta vlakem a hledal jsem nějaký prostředek, jak si ukrátit dlouhou chvíli. Knížku jsem zapomněl doma, respektive jsem nemohl najít místo, kam jsem ji předchozího večera uklidil. V mém přesvědčení, že si musím nutně obstarat nějaký zdroj zábavy, mě podpořila ještě světelná tabule, kde vedle čísla mého rychlíku postupně naskakovalo patnáct, dvacet pět a nakonec třicet minut zpoždění. Není nadto, když spěcháte a vlaky jezdí načas!

V tisku prosyceném negativismem mě zaujala zpráva o neustále klesající návštěvnosti českých kin. Hned mě napadla otázka: Kde se skrývají příčiny? Odpověď jsem ani nemusel hledat v řádcích nudného článku. Stačilo si vzpomenout na moji poslední návštěvu multikina.

Tehdy k nám konečně dorazil mnou tak netrpělivě očekávaný film. Celý natěšený jsem vyrazil do kina. Mé obavy, zda budou ještě k mání lístky, když jde o premiéru, se ukázaly naprosto liché. V sálu bylo tak málo lidí, že když se zhaslo, měl jsem skoro strach. Nicméně mé nadšení bylo zchlazeno již dávno předtím. Nikdo dnes asi nečeká levný lístek, ale vstupenka za sto čtyřicet korun mně ani mé peněžence na radosti nepřidala, navíc když platím vstupné jako pravý gentleman i za svou dívku.

Osazenstvo sálu jsem přehlédl velmi rychle. Dva malí kluci s pytlíkem gumových medvídků, maminka se synkem hojně zásobeným popcornem a kelímkem s coca-colou, jeden mladý zamilovaný pár, skupina čtyř dospělých chlapů a jedni postarší manželé. To by mohlo být dobré, namlouval jsem si bláhově.

Po deseti minutách reklam a čtvrt hodině upoutávek na další filmy začalo promítání. Dřív mě tohle zdržování štvalo, teď jsem ho ale vítal, jelikož caparti přede mnou stihli probrat vše důležité a ztichli, a také zásoby popcornu po mé levé straně se značně ztenčily.

Zrada však přišla hned po úvodních titulkách. Parta mužů vytáhla své dosud dobře ukryté pytlíky s extra křupavými brambůrky a s hlasitým chroupáním se je jala likvidovat. Výborně! Hoch po mé druhé ruce to snad pochopil jako výzvu na souboj a přidal na hlasitosti. Paráda! Zhruba po třetině filmu se starší pán začal ztrácet v ději. Neustále se dotazoval své ženy, kdo že se to tam právě objevil a co je zač. Skvěle!

Film zřejmě nenaplnil ani očekávání zamilovaných v řadě před námi, takže se začali věnovat všemu možnému, jen ne sledování děje. Aspoň přitom byli tiše. To naopak dvojice puberťáků ožila a řehtala se na celé kolo při každé druhé scéně. K dovršení všeho došla chlapci nalevo coca-cola, což zjišťoval brčkem dobré dvě minuty.

Konec. Sláva. Odcházel jsem plný dojmů. Bohužel jen málo se jich týkalo filmu.

Ano, chápu, proč do kin chodí stále méně a méně lidí. Na světelné tabuli naskočilo zpoždění čtyřicet minut.