Příběh opravdového člověka

Drazí pozůstalí,

já píši vám - co mohu více? Svůj smutný příběh chci Vám vyprávět. Nechci již déle čekat

, protože už slyším, jak mi v dálce zvoní hrana. Sedím sám jako bídník v prázdném pokoji. Venku svítí

hvězdy a zpívají si písně kosmické. Na střechách okolních domů vedou muži své

večerní šplechty.

Vedl jsem běžný život. Snad až příliš. Všední, nudný, nezajímavý. 

Byl jsem líný a pasivní a ve vztahu ke své dívce tak nerozhodný, až jsem si

vysloužil přezdívku Oblomov. Rodiče mé chování přecházeli slovy, že jsem přece jen

pořád dítě svého věku a třeba by mi neškodila menší zpověď. Bohužel v chrámu Matky boží

nikdo nebyl, ani zvoník.

Šel jsem se tedy zeptat na radu svého kmotra, ale ani tam jsem nepochodil. Zastihl jsem pouze jeho známého, nějakého Kalibu. Přišel se zajímavým nápadem jak si zpestřit volné chvíle. Napětí, adrenalin, zábava, radost, peníze – to vše se prý skrývá v sázkách. Poslechl jsem ho a zkusil své štěstí. Dnes už vím, že to byla chyba a od něj přímo zločin, zavést mě do takového prostředí. Měl jsem

s ním udělat krátký proces. Vůbec ho neposlouchat a radši odjet na prázdniny s partou mého kamaráda Mirka Dušína.

Hazard mě zpočátku bavil. Sázel

jsem víc a víc, častěji, větší částky a pobíral tučnější zisky. Pěl jsem ódy na radost

 a bohatl, ale nestal se ze mě lakomec. Občas jsem si udělal i odbočku

do kasina. Tady mi ale nikdy nešla karty, vždy mi chyběla piková dáma. Prý ji měl

jakýsi Puškin.

A pak přišel zvrat. Zlom. Černé světlo ve tmě se

rozsvítilo. Začal jsem prohrávat, až jsem klesl na samé dno. Tak hluboko, že za

trochu peněz, šel bych světa kraj, šel bych s hlavou odkrytou a bosý, protože

jsem prohrál čepici i boty. V mém životě nastalo temno a žádná lucerna mi nemohla přinést světlo.

Současně s mou

mizérií se odehrával jev naprosto opačný: Kaliba vyhrával o sto šest. Ztratil

jsem iluze a posměšně si přiznal, že jsem jen figurkou v lidské komedií. Sláva

bláznovství!

Jaké moje situace nabízí rozuzlení? Jsme chudí lidé, já

idiot a po zločinu přichází trest stejně jako po vojně mír. Přecházím k oknu.

Na západní straně bytu je klid. Dole rostou květiny. Pampeliško! Sedmikrásko! 

Mateřídouško! Jívo i se svými kočičkami! Už neporostete více, už nikdo z Vás neuváže kytici, až mé rozdrcené

tělo zadusí vaše květy zla.

Teď přichází poslední hodina. Vzpomínám na

dětství, na babičku, na Staré bělidlo. A jak babička uměla vyprávět! Když se

rozvzpomínala na své mládí a líčila nám lesk a bídu kurtizán, tu i léto přestalo být

rázem rozmarné a oči topičovy se zalily slzami.

Nyní skočím. Původně

jsem se chtěl oběsit v hlubokém lese, někde v mechu a kapradí, kde roste vůkol rudý vřes, ale nechci riskovat, že by se mě lekli ptáci, laně,

co ke křišťálové studánce chodí pít. Vztyčte mi kříž u potoka a

nezapomeňte zalévat hřbitovní kvítí.

Skočil. Byl pozdní máj, sebevrahů

čas.