Pokecáme. Po netu

Kdysi jsem se v jednom časopise setkal s žebříčkem deseti nejdůležitějších vynálezů v dějinách lidstva. Už si nevzpomínám, jaká geniální věc se umístila na prvním místě, ale to, že internet obsadil příčku v pořadí devátou, si ještě pamatuji. Podobně jsme diskutovali i onehdy v hodinách anglické konverzace, kde jsme dostali za úkol seznámit ostatní s podle nás nejvýznamnějším vynálezem (či objevem) a svou volbu náležitě zdůvodnit. Já seděl takřka na konci řady a doufal, že zazvoní dřív, než mi bude uděleno slovo. Nestalo se tak. Začal jsem proto dosti chaoticky kvákat několik frází o kole a jeho využití ve starověkém Egyptě. Nicméně i zde zaznělo ono kouzelné slovíčko „internet“.

Podobným „Top Ten“ nijak nehovím a jedno v jakém jazyce. Pídit se po tom nejzásadnějším a nej nej vynálezu v historii homo sapiens sapiens mi s prominutím přijde jako pěkný nesmysl. V první řadě jde totiž o čas. Tedy že nejprve muselo být jedno a potom teprve druhé a pak třetí a to vedlo ke čtvrtému… Jinými slovy, představa jak staří Egypťané ve stínu pyramid surfují po internetu, patří k poněkud bizardním výplodům fantazie. I kdyby k něčemu takovému došlo, potřebovali by předtím ještě minimálně počítač (či něco schopné práce s internetem) a zdroj energie (otroci by zřejmě nestačili). Lze pak tedy do nějakého žebříčku vtěsnat internet a opomenout například elektřinu? Nebo ji umístit až za něj?

Dost už ale o tomhle. Chtěl jsem tím jenom poukázat na fakt, že lidé pokládají internet za jeden z nejdůležitějších vynálezů lidstva (tato formulace mi připadá lepší). Myslím, že oprávněně. Položil jsem si ovšem zajímavou otázku: Mám ho rád? To je o něčem krapet jiném. Někteří si myslí, že ne. Chápu proč. Kritizoval jsem už přece to, jak jsme na něm čím dál tím více závislejší, odsuzoval jsem tvrdě internetové diskuze, v nichž se nediskutuje, nezamlouvají se mi ani různé online hry a tuny porna, volně přístupné komukoli. Pravda zní tak, že internet je bezesporu úžasná věc, s kterou se však pojí i celá řada negativ.

Mezi fenomény, které mě nepřestávají fascinovat, řadím internetovou komunikaci. Díky e-mailům si můžu psát s kýmkoli a kdykoli. Můj dopis dorazí dřív, než si uvařím kávu. Úžasné. Navíc bez peněz za známku. Stejně tak neopomenu pochválit ani Skype, díky němuž si můžu poslechnout hlas přátel a příbuzných, ať jsou daleko pár desítek kilometrů nebo půl planety. A popovídám si s nimi dosyta, protože mě nelimitují žádné tarify. Operátoři ať si trhnou!

Potud dobré. Jenže i tady najdeme odvrácenou stranu. Chtě nechtě pozoruji počínání své sestry, když se uvelebí před starým CRT monitorem a hodiny zuřivě buší do klávesnice. Funguje u nás totiž akorát jedna přípojka na internet, takže mi někdy nezbývá než hodiny netrpělivě čekat, funět, nadávat a třeba shlédnout i film, kterému bych se jinak obloukem vyhnul, než se mi uvolní cesta na síť. Neupadněte v omyl, že snad moje milá, v pubertě dosud uvízlá sestřička, tam koná něco přehnaně závažného a nutného. Prostě si jen píše s kamarádkami. Čtyři hodiny v kuse si píše s někým, koho beztak za druhý den uvidí naživo. O něčem důležitém? Ale kdeže.

Uvedu vlastní zkušenost. Bývalý spolužák bydlí ve vedlejším vchodě v prvním patře, já sbíhám schody po třech z druhého. Pokud tedy jeden zatouží navštívit druhého, znamená to pro něj překonat vzdálenost počítající se na desítky metrů, stejně tak schodů (nadto máme i výtah). Jak mnohdy probíhala naše komunikace? Přes internetové „kecálky“. Smutné, že?

Pokud rádi sledujete americký sitcom Two and a half men, možná si vzpomenete na scénu, kdy Jake, asi dvanáctiletý synovec hlavního hrdiny, sedí na gauči, vedle něj přibližně stejně stará dívenka. Oba mají před sebou notebook a mlčky do něj cosi píší, sem tam se zasmějí. Na otázku strejdy Charlieho, co že to sakra dělají, odpoví, že chatují. Tehdy mi to přišlo jako geniální vystižení mého vlastního rozpoložení. A obávám se, že nejde ani o přílišnou nadsázku, přinejmenším v blízké budoucnosti ne.

Mladí lidé (a nejenom oni) tráví čím dál tím více času povídáním si přes internet, ačkoli se stejně tak dobře můžou sejít a pohovořit si z očí od očí. Ubývá mezilidského kontaktu, místo toho se hrbíme u nízkých stolů, mhouříme oči na špatně čitelná, titěrně malá písmenka, zatáhneme žaluzie, aby se nám neleskl monitor, schováváme se před slunečním svitem jako krtci do děr, prsty ťukáme do klávesnice tak zběsile a vytrvale, až se nám do nich zakousne křeč a vyjdeme-li někdy ven a zaslechneme datla (vskutku vzácné) nebo ptačí pípání, vzhlédneme vzhůru v domnění, že tam někde v korunách stromů je někdo připojený na „ajsko“.

Nepovažuji komunikaci přes internet za špatnou. Naopak mi přijde velmi užitečná. Jenže se obávám, že procento jejího smysluplného využívání se povážlivě zmenšuje oproti tomu zbytečnému a nadměrnému.

Na závěr si ještě neodpustím drobné rýpnutí do Facebooku. Fuj, zase to slovo! Vypěstoval jsem si na něj úplnou alergii. Což lze právem odsoudit jako nespravedlivé, jelikož jsem si na něm nikdy nezřídil profil a nevyužil jeho služeb, nicméně vidím „v akci“ denně svou sestřičku a mnohé jiné, kteří na něm tráví i desítky hodin týdně. Nadto co chvíli čtu zprávy, v jejichž titulcích se tohle slovo skloňuje v nejrůznějších souvislostech. Dokonce už proniklo i do tištěných novin a to na první stranu. Jeden deník se taktéž zabýval problematikou narůstajícího času, o něž své uživatele připravuje.

Na Facebooku už zahnízdil kde kdo. Z letáku nabízejícího úžasné slevy jsem se dozvěděl, že i hypermarket tam má své stránky. Panečku! A já pořád nic. Jedna má nejmenovaná spolužačka (byla to Jana V.) mi poslala na konci letního semestru pozvánku. Neuvažoval jsem ani na moment, že bych se přihlásil, vyslepičil tam o sobě všechno možné, zveřejnil kupu osobních fotek a případným zlodějům ještě poradil, kdy nebudu doma a jak nejlépe se ke mně dostanou. Ovšem tak trochu mi hlodalo v hlavě, aby si to ona dotyčná nevykládala špatně, že jsem odmítl rozšířit komunitu jejích přátel. Nakonec jsem ale nic neudělal a uložil to k ledu. Po čase mi přišla pozvánka podruhé. To mě zarazilo a znovu podnítilo k přemýšlení. Dokonce jsem obdržel pozvání i do třetice. To už je přesvědčování hodné dona Corleona. Nedávno jsem se ovšem dozvěděl, že jiného mého kamaráda dotyčná dívčina obšťastnila dokonce šesti pozvánkami. Pustil jsem to z hlavy.

Divím se sám sobě. Čím to, že netoužím vyměnit svůj reálný život za ten virtuální? Jsem to ale hlupák!