Pocta stromům

Říká se, že přátel není nikdy dost. Ve skutečnosti jich je málo a těch opravdových ještě míň. Proto každý potěší. Já mám štěstí, že jich kolem sebe mám hodně. Snad v každém městě, v každé vesnici i návsi, o volné přírodě nemluvě. Správně tušíte, že asi těžko mluvím o lidech. A nepletete se, i když pár kamarádů mezi tímhle zvláštním živočišným druhem taky mám, alespoň v to doufám. O těch však snad někdy příště. Dneska bych rád věnoval pár slov jiným přátelům – stromům.

Třeba vás nikdy nenapadlo takhle přemýšlet, ale vskutku, já mezi své přátelé počítám i stromy. Proč? Z toho úplně nejprostšího důvodu – splňují všechno, co si u dobrých přátel můžu jen přát. V jejich přítomnosti se cítím dobře a nemusím bezustání kontrolovat své chování, jinak vystavené přísné kontrole okolí. Můžu si s nimi povídat o čemkoliv a přesto se ani v nejmenším nebojím, že by někdy cokoliv z toho někomu vyzradily. Navíc mě nikdy nepřerušují, neskáčí mi do řeči, nedělají deset věci najednou, místo aby mi věnovali aspoň špetku pozornosti. Jsou mi skutečnou oporou. Když se o ně opřu, nikdy nespadnu. Ochotně mi poskytnou pomoc a rozloží nade mnou své mohutné větve, když z nebe padají proudy vody či nemilosrdně pálí žhavé slunce. Nabídnou mi kus místa, kam neprší, kousíček stínu – a nic za to nechtějí. Trpím-li hladem, bez zbytečných průtahů se se mnou rozdělí. Tu o jablko, tu o hrušku, o třešně či višně… Když mají, nikdy mě neodmítnou. A v neposlední řadě, vždycky se u nich dá narazit i na další milé společníky, poslechnout si zpěv ptáků v korunách, zahlédnout hbitou veverku…

Stačí zvednout hlavu a podívat se vzhůru do korun stromů. Fascinující nádhera! Nenajdou se dvě stejné, každá je jedinečná, každá je krásná. Nevím, kolik odstínů zelené dokáže dát dohromady počítač a určitě jich bude hodně, možná miliony, ale kam se hrabe za tím jedním pohledem na řadu stromů. Podobnou přehlídku nevykouzlí, i kdyby se snažil sebevíc.

Taková podívaná mě uklidňuje. A dozajista nelze všechny zásluhy přičítat jen zeleným listům, popřípadě jehličí. Baví mě kličkovat pohledem po jednotlivých větvích, začít dole u kmene a postupovat vzhůru, přeskakovat z nejsilnějších na ty stále hubenější, drobnější a tenčí, až na samotný vrchol. A vidět drobné lístky komíhat se v divokém větru kdesi blízko mraků ve mně vyvolává pocity závrati. I když stojím pevně na zemi, mám se čeho chytnout a nemusím se ničeho bát, stejně si připadám, že balancuju až na samomém vršku a každou chvíli spadnu dolů.

Každý si krátí dlouhé chvíle čekání jinak. Posloucháním hudby, čtením novin (oboje pochybné kvality), telefonováním, tlacháním (oboje o ničem)… Já když takhle stojím na zastávce a poštěstí se mi, že silnici lemují statní velikáni, jsem schopen zaměřit svoji pozornost pouze na ně. Asi před týdnem – počasí se toho dne vskutku vydařilo – jsem takhle s mírně zakloněnou strávil pěknou řádku minut. Při svém návratu do „reality“ jsem si všiml, že jedna mladá (celkem) žena vedle mě se s podivuhodně nechápavým výrazem kouká stejným směrem jako já. Asi ji zajímalo, co jsem tam celou dobu hledal. Nechtěl bych ji křivdit, ale pochybuju, že to pochopila.

Jako kdysi v dobách temna, respektive mé puberty, když jsem se jednoho jarního odpoledne vydal na rande se slečnou, která oplývala neuvěřitelným talentem na cokoliv odpovídat buď jednoslovně či dokonce jednoslabičně. Její nejdelší věta přišla v moment, když jsem – přiznám, naprosto zoufalý – padl očima na dva vysoké topoly a zeptal se jí, jestli má nějaký oblíbený strom. Radši vás ušetřím její odpovědi, postačí vědět, že o stromech asi nikdy neuvažovala víc než jako o palivu do kamen (pokud vůbec někdy o něčem uvažovala).

Docela by mě zajímalo, jak jste na tom vy, případně, co se vám právě honí hlavou. Třeba to znáte, třeba mě považujete tak trochu (hodně) za blázna a třeba – to zkuste taky!