Nevolat!

„Dobrý den, máte chviličku?“ Když zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací větičku, ihned tuším, kolik udeřilo. Buďto dostanu nějakou skvělou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mně neznámého průzkumu či se rovnou dozvím, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se nikdy neúčastnil.

Mnohdy je tahle úvodní věta zároveň i větou poslední, protože u některých lidí se jedná o spouštěcí stimul velmi agresivní (většinou verbálně projevené) reakce a rychlého konce rodícího se hovoru. Na rovinu říkám, že podobným „nabídkám“ a všetečným dotazům také přespříliš nefandím. Zrovna ten poslední – vařím si oběd, všude nepořádek, nic se mi nedaří, co má byt v hrnci je na zemi a naopak, ucpaný dřez hrozící přetečením, s vypětím všech sil podpaluju sporák a do toho všeho zazvoní telefon. Nechám všeho a utíkám ho zvednout (co kdyby šlo o život) a lup najednou otázka, jestli mám problémy se spaním. Problémy jsem měl okamžitě, jakmile jsem se vrátil do kuchyně.

Stejně tak jsem krajně nevrlý a protivný, pokud zrovna čekám důležitý hovor (resp. smsku) od nějaké té zástupkyně lepšího pohlaví a po úvodních tónech oblíbené melodie skočím jak tygr po mobilu, abych se dozvěděl, že postupuju do finále nějaké hokus pokus soutěže (když zaplatím drobný poplatek, ha ha), kde můžu vyhrát tolik peněz, že… To tak.

Pokud se nejedná o jeden z výše popsaných případů, bývám většinou milý, slušný a strašlivě se zajímám, cože mi to ti hodní lidé tak strašně výhodně nabízejí. Ono čemu by posloužilo, hned ten telefon položit a nechat je, ať se vrhnout na dalšího chudáka? Já jsem takový dobrák, že si rád vyslechnu jejich nabídku. Do těch sebemenších detailů, zajímá mě úplně všechno! Jak takový „hovor“ probíhá? Sluchátko, resp. mobil odložím stranou a dělám si svoji práci, vždycky tak po necelé minutě do něj krátce zamumlám cosi ve stylu: „Můžete to trochu rozvést?“ „Teď jsem dobře nerozuměl, zopakovala byste to?“ „Upřesněte to, prosím.“ „To mě zajímá, povídejte.“ Pak už nezbývá než stopovat, jak dlouho to onen dotyčný vydrží a kolik toho má ke sdělení. Někdy bych řekl, že předčítá skoro celou knihu…

Hurá, bingo, došli jsme až na konec. Nabízející se raduje, zlomil mě, ulovil dalšího ptáčka do své sítě, byla to dřina a skoro ochraptěl, ale přece! Povedlo se! Už zbývá jen jediné a- Cože? Jak ztratil zájem?

Jsem to ale zmetek, co? Když to dotáhnete až sem, úplně cítíte vražedné napětí a nepochybujete o tom, že kdyby šlo poslat telefonem bombu, už vám jedna trčí z ucha.

Dost zábavy se dá užít, odpovídáte-li na všemožné otázky. Je radost zkoušet, kam až lze zajít, dokud ti druzí nepoznají, že jim věšíte bulíky na nos a pokoušíte jejich trpělivost. Ostatně, nedělají oni to samé vám? Rád vzpomínám na jeden takový hovor, kdy jsem přestřelil (a to setsakramentsky) hned v prvním kole. Koukal jsem totiž zrovna na film o jistém skotském horalovi a tak mě při dotazu na věk nenapadlo nic úžasnějšího, než že mi je rovných čtyři sta let. Na druhém konci se rozhostilo rozpačité ticho, tak jsem hnedka dodal, že si dělám samozřejmě legraci – slyšitelná úleva – čtyři sta mi bude až za dva měsíce – konec hovoru. Tohle mi teda nesežrali. Jindy to bývá lepší.

Takže pokud podobný styl telefonátů taky nepatří k vašemu „cup of tea“ (že vám taky neposlali ten slíbený milion, co?), nemusíte hned práskat se sluchátkem či se snažit zamáčknout klávesu hluboko do útrob nebohého mobilu. Zkuste být prostě jen zvědaví.