Na vlně tsunami

Jaký je život? Těžko odhadnout, kolik přirovnání už bylo vyřčeno, kolik moudrých i měně moudrých myslitelů, filozofů, básníků i obyčejných smrtelníků se tímhle tématem zabývalo, natož pak zkusit všechny ty názory a myšlenky vypsat. Ale abych také něčím přispěl, přidám do téhle neustále rostoucí gigantické hory jedno tak trošičku „své“ tvrzení: Život je sinusoida.

Pokud by se čirou náhodou našel chudák čtenář, který si teď ne a ne vybavit, co to vlastně ona sinusoida je (samozřejmě pouze momentální výpadek paměti, vždyť sinusoida patří k tomu nejzákladnějšímu a nejdůležitějšímu pro život), bohatě postačí, když si představí hezkou, pravidelnou vlnovku. Na začátku startuje vzhůru, pak se překulí a strmě padá hluboko dolů a potom zase hurá nahoru… Buďto se vám oživily vzpomínky na léta protrpěná ve školních lavicích při hodinách matematiky, a pokud ne, nezoufejte, beztak už víte vše potřebné.

Dalo by se to vyjádřit i jednodušeji: „Jednou nahoře, podruhé dole.“ Jenže tím by došlo ke změně původního významu, jelikož toto moudro ilustruje pouze stav a nikoli průběh. Kromě toho nezní tak krásně strašně jako sinusoida. (A také se jím nemůžu chlubit.)

A život skutečně nabízí cosi jako onu záludnou vlnovku. Jeden čas směřujeme jasně vzhůru, abychom dosáhli až na samotný vrchol, na němž se však k našemu smutku neohřejeme tak dlouho, jak bychom si přáli. A hopla, najednou putujeme opačným směrem.  Klesáme hluboko, hodně hluboko, až do těch nejzazších koutů strmé propasti. Ale my se z toho vyhrabeme! Ne hned, ne rychle, ale postupnými krůčky opět vyrazíme na cestu vstříc lepším zítřkům, které tam kdesi vpředu čekají. Sešup za nimi nám pro daný okamžik zůstává skryt, leč to neznamená, že se mu vyhneme… Nevyhneme.

Přijdou taková období, kdy nás zaplaví fantastický pocit, že na co šáhneme, to se nám podaří, že neexistuje něco, co by nám nešlo, neznáme překážek, problémů, neúspěchů. A ony malé vlnky se mění ve větší, splývají a náhle místo spousty titěrných se vezeme na jedné ohromné vlně, obří a nerušené drobnými škobrtnutími, na vlně, která neustále narůstá na objemu, zvětšuje se a pohlcuje vše ostatní. Je to vlna štěstí a euforie, svými rozměry přímo vlna tsunami!

A život se jeví v krásných barvách. Sjíždíte tu šílenou vlnu jako neohrožený surfař a necháte se unést dojmem, že nikdy neskončí. Že se na ni udržíte už navždy a o tu skvělou jízdu vás nikdy nikdo nepřipraví. Kdepak. I když vypadá jinak, mohutnější a v jiném hávu, pořád to je onen zákeřný had, ona krutě chladná a necitlivá sinusoida. Z té vlny slítnete a ona vás bez milosti pohltí. A pokud se na ni udržíte tak dlouho, že narazíte na pobřeží, natlučete si tam. A možná nejen vy, protože vlna tsunami páchá škody všude, kde se objeví.

Já se na takové vlně před nedávnem vezl. Tehdy jsem si umínil, že musím své rozpoložení nějakým způsobem zaznamenat. Když jsem se na to o pár týdnů později vrhnul, ležel jsem rozplácnutý na pláži a vlna dávno pryč. Dnes, když své zápisky dokončuju, moře se už opět nebezpečně vzdouvá a já se chystám chytnout si další. Ale ve chvíli, kdy si čtete tyto řádky, si buďte naprosto jisti, že už jsem zase skončil pěkně pomlácený a zřízený.

No a co. Dá se dělat jediné: když se taková vlna tsunami objeví, pořádně si ji užijte. Nepotrvá věčně, spláchne vás a dopad zabolí. Dokud na ni ale balancujete, stojí to zato.