Muž, kterému nerozuměli

10.10.2013 11:38

Cestoval jsem do jiných světů. Do takových, které si neumíte ani představit. Poznal jsem tam úžasné bytosti, jež bych stěží popsal lidským jazykem. Létal jsem pouhou myšlenkou! Naučil se rozumět energii života a předvídat běh událostí. Řekli, že jsem blázen. Ti samí, kteří věří v nebe a peklo, v anděly s bělavými křídly, v chůzi po vodě a zmrtvýchvstání. Zavřeli mě do psychiatrické léčebny. Trápí mě jediná otázka: Pokud jsem tu já, kde jsou oni?

 

Jmenuji se Hynek Hrůza a nejsem blázen! Považuji za důležité upozornit vás na to hned na začátku. Mějte to na paměti po celou dobu, co budete číst. Když píšu tyto řádky, nacházím se v pokoji s holými stěnami v zařízení pro duševně choré. Oficiálně mě tu léčí. Ve skutečnosti jsem zde vězněn proti své vůli. Vím, že odsud už nikdy neodejdu živý. Že se nedostanu za velkou zeď obtáčející areál jako had škrtič kořist. Je mi třicet šest let a můj život končí. Cítím však povinnost ještě předtím učinit výpověď o všem, co se mi přihodilo. Netuším, zda věty psané kostrbatým písmem a na útržcích nejrůznějších papírů kdy bude vůbec někdo číst. Na tom nesejde. Zanechám tu svědectví věcí, jak se opravdu odehrály. Pokud toužíte znát pravdu, prosím.

 

Narodil jsem se po komplikovaném porodu, který mě i matku málem připravil o život. Přestože jsme ho nakonec oba přečkali, stejně jsem se brzy setkal se smrtí. V den mých desátých narozenin spáchala matka sebevraždu. Namíchala si koktejl všemožných léků, které doma našla, a vzdala boj s depresemi. Teď, po mnoha měsících nuceného pobytu za zdmi léčebny, bez rodiny, přátele a všeho, co jsem kdy miloval a měl, ji už nic nevyčítám. Tehdy jsem cítil strašlivý vztek a lítost zároveň, probrečel jsem bezpočet nocí, ovšem nyní… Poznal jsem, co za strašná muka to obnáší. Kdo nezažil podobné stavy, nemůže a nesmí soudit!

 

Nenáviděl jsem školu. Potkala mě tam jediná pěkná věc. Jmenovala se Eliška Kovaříková, měla krásné modré oči a ten nejhezčí úsměv, co jsem kdy viděl. Říká se, že v životě každého muže existuje osudová žena. Ona byla tou mou. To kvůli ní se ze mě stalo to, čím jsem. Kdysi v žertu prohlásila, že si vezme jedině spisovatele. Strašně ráda totiž četla a milovala literaturu. A jelikož já miloval ji, rozhodlo se toho dne o mém údělu. Skrýval se v tom však háček. Dočista jsem postrádal tvůrčí talent, či alespoň nadání. Nahradil jsem ho proto pílí.

 

Našel jsem si mizerně placenou práci u Baltazara Hojera, starého knihkupce s domkem v centru historického města. Živnost mu zrovna nevzkvétala. Kromě knihkupectví provozoval i antikvariát, ale spíš aby mu knihy ubývaly, kupily se na policích stále nové. Lidé našeho století málo čtou a ještě méně knihy kupují. Po tisíce let patřila kniha k tomu nejcennějšímu a dnes? Kam se poděla její hodnota? Nikoho už nezajímá. V tomhle světě postrádá místo stejně jako já. Nahradila ji televize, počítače, mobily a rádoby moderní výdobytky, zrovna tak jako mě nahradí jiní. Lidé bez vlastního rozumu a touhy po poznání. Protože kde chybí knihy, chybí vzdělání. A kde chybí to, není zhola nic.

 

Roky jsem nedělal nic jiného, než listoval zažloutlými stránkami rozpadajících se výtisků. Jednou večer si mě k sobě starý pán zavolal. Ležel v posteli a už ode dveří jsem viděl, kolik uhodilo. Zle, matičko, zle, blesklo mi hlavou. Kalné oči, kůže rozpálená horečkou a čelo zbrocené potem. „Otrávili mě,“ hlesl tiše a chytnul mě křečovitě za ruku. „Byl to ale krásný život… a co všechno mě ještě čeká!“ vzepjal se naposledy a s blaženým úsměvem na rtech zemřel. Bylo mu tehdy neuvěřitelných devadesát tři let! Snad i proto po sobě nezanechal žádné dědice. Všechny děti i vnoučata přežil. Do posledního dne se těšil takové svěžesti, že jsem mu nehádal víc jak šedesát. V závěti mi odkázal obchod, dům i klíč od podkrovního pokoje, kam pro mě až dosud platil přísný zákaz vstupu. V dopise, který mi napsal, mně kladl na srdce, že obsah té místnůstky je z celého domu to nejcennější a že nic z něj nesmím nikdy prodat.

 

Co ale slova o otravě? Kdo a proč by mu chtěl ublížit? A jak by to provedl? Vždyť téměř nevycházel z domu a veškerý čas trávil v záhadném pokoji nahoře. Zaplatil jsem pitvu i skromný pohřeb a padly na to skoro veškeré mé úspory. Zpráva patologa zněla nekompromisně: žádné cizí zavinění! Baltazar Hojer zemřel přirozenou smrtí ve spánku. Ani stopy po jedu či horečce. A přece jsem viděl pravý opak!

 

Vypravil jsem se do zamčeného pokoje. V dlani jsem žmoulal těžký kovový klíč a opatrně stoupal po dřevěných schodech. Desítky let se o ně nikdo nestaral. Napůl ztrouchnivělé nyní naříkaly pod každým krokem. Ty zvuky- Ach ano, ty zvuky znám! Ty, co se právě ozývají z chodby. Dva zřízenci před sebou tlačí vozík s prášky. Zastavují se u každých dveří. Připomínají mi zaměstnance pohřebního ústavu. Jejich mlčenlivé, kamenné výrazy. Vozík – pohřební kára. Jakoby hledali, koho naloží na máry tentokrát a odvezou ho pryč. Jsme tu zaživa pohřbení a čekáme pouze na tu smrt, až nás milosrdně vysvobodí z tohohle pekla lidské duše. Přesně vím, kdy se dokodrcají ke mně. Ten zvuk… Ano, už se blíží! Honem schovávám poznámky. Kdyby je u mě našli společně s kusem ulomené tuhy, vzali by mi je. Když se ocitnete tady, vezmou vám všechno!

 

Sláva! Už jsou pryč. Chvatně vytahuju zápisky zpod matrace. Zvláštní, že je ani trochu nezajímá, že léky nezabírají. Polykám je už roky a výsledek nikde. Kolik jen už jich do mě nacpali! Jaké otřesné procedury mě donutili podstoupit! A pořád nic. Nic, nic, nic! Není to snad důkaz toho, že nepatřím mezi ostatní nemocné, že jsem zdravý a můj mozek pracuje správně?! A není to zároveň důkaz, že vůbec nejde o mé zdraví, ale pouze o to mě tu věznit?! Vím toho víc než oni všichni dohromady. To jim vadí, to proto mě sem zavřeli a nepustí mě ven!

 

Vstoupil jsem do třinácté komnaty domu číslo dvacet dva na Pekařově ulici. Jako bych se tím přenesl do prostor středověkého hradu! Všude kolem se nacházely meče, štíty, kopí, luky, oštěpy, kuše, pancíře, helmy, košile a spousta dalších věcí, které jsem ani neuměl pojmenovat! Nepřipomínaly nic z toho, co jsem znal, nebo o čem jsem kdy četl. Po zemi se válela spousta knih. Když jsem jednu z nich sebral a otevřel, zjistil jsem, že se jedná o deník. Ihned jsem poznal písmo starého knihovníka. Proti své vůli jsem zabloudil očima mezi řádky a užasl. Vyprávěl o fantastickém světě, o zemi elfů a trpaslíků, kterou navštívil, a líčil své zážitky. Našel jsem i hojně obrazů a drobných kreseb. Spatřil jsem na nich létající draky, jednorožce, medúzu, džina z láhve, tříhlavého psa Kerbera, stromy na pochodu, nedobytné pevnosti, hodovní síně ze zlata… Bylo to zvláštní… a krásné zároveň!

 

Uprostřed všeho ležela kniha. Ale jaká kniha! Přímo kniha knih! Pyšnila se tak ohromnými rozměry, že jsem ji nesvedl obejmout pažemi, a zrovna tak její tíha mi nedovolovala nadzvednout ji ani o píď ze země. Aspoň jsem ji tedy otevřel a v tu chvíli se přihodilo cosi podivného. Místnost se začala točit. Celé podkroví jakoby zachvátilo tornádo. Současně se halilo do mlhavého pláště a do morku kostí se mi zahryzl chlad. V uších mi hučelo. Neviděl jsem, neslyšel a jen cítil strašlivou zimu. Zvedal se mi žaludek a ztrácel jsem vědomí. Cítil jsem jakousi neviditelnou sílu, jak se snaží roztrhnout mé tělo vedví a vláčí mě zběsilou rychlostí pryč. A když už jsem si myslel, že to nevydržím, že buď zemřu, nebo zešílím, jak to bylo nesnesitelné, skončilo to. Najednou, bez varování. Stejně jako to začalo. A já se ocitl – kde?

 

Rozlepil jsem víčka a zjistil, že se nacházím v podzemí. Snad v  jeskyni? Ale byly tu kromě skály i zdi tvořící pravidelné chodby a místnosti. Po nekonečném bloudění jsem narazil na dalšího člověka! Vypadal zuboženě, vyhuble a šaty mu cosi roztrhalo na cáry. Vyděsil se, když mě spatřil. I já se lekl. Vždyť jsem vůbec netušil, co se děje! Připadalo mi to jako sen, jenže všechno bylo živé a opravdové. Společný strach nás sblížil. Vysvětlil mi, že jsme v labyrintu. Ve spletitém bludišti bez konce, z něhož existuje jediný východ. Kde ho najít? Pokrčil smutně rameny. Prý se to ještě nikomu nepodařilo. Navíc tu nebloudíme sami. Labyrint slouží jako domov a vězení zároveň i Mínótaurovi, strašlivému tvoru s tělem člověka a hlavou býka. Vyzbrojený ohromnými rohy a nehasnoucí loučí pátrá v labyrintu po vetřelcích. Každého, na koho narazí, zabije. Živí se lidským masem. Já jsem poslední ze sedmi dívek a sedmi mladíků, které sem poslali tenhle rok, vyprávěl mi nebožák s očima navrch hlavy.

 

Tma… obklopovala nás hustá tma, stěží proniknutelná tma přerušovaná jen občas plápolavým svitem pochodní. Temnota, která mě uchopila do svých pařátů i nyní. Proklatí dozorci! Kdepak lékaři, tyrani! Schválně zhasínají na celách tak brzy. Nutí nás spát, jenže já nemůžu! Trápí mě tolik věcí a hlava mi přetéká vzpomínkami. Pálí mě toho tolik na jazyku. A oni mi zhasnou! Jakým právem?! Po tmě nemůžu psát. Nedá se nic dělat. Musím počkat na ráno…

 

Konečně den! Po snídani a ranní dávce léků mi štěstěna dopřeje chvilku času, než mě čeká povinná vycházka. Dnes se mi podařilo ukořistit cenný kus papíru. Skoro čtvrtinu stránky! Je sice potištěná, ale snad se vtěsnám se mezi černý inkoust. Píšu drobným, přesto doufám čitelným písmem. Kde jsem včera skončil? Ach ano, Mínótauros. Nakonec se nám podařilo vymotat se ven a s hrůzným pánem labyrintu jsme se nesetkali. Prozatím. Ale slyšeli jsme ho funět a dokonce nás několikrát pronásledoval! Doteď cítím ten strach a srdce mi buší třikrát rychleji než normálně, když si na to vzpomenu. Až o mnoho let později jsem se s Mínótaurem znovu setkal. Tentokrát jsme se střetli tváří v tvář a já mu proklál hruď mečem…

 

Pochopil jsem, že kniha slouží jako brána do jiných světů. Průchodem umožňujícím cestovat za hranice známého, toulat se po hvězdách a poznávat cizí krajiny a bytosti. Co list, to jiný svět, to jiná země a dobrodružství! Toužil jsem je propátrat všechny. A abych na nic nezapomněl, začal jsem si psát deník. Zaznamenával jsem příhodu za příhodou stejně jako kdysi Baltazar Hojer. Tam, kde jsem si nevystačil slovy, uchýlil jsem se ke kresbě. Jak pošetilá je lidská představa, že vše se dá vyjádřit slovy!

 

Při každé cestě jsem riskoval život i návrat, ovšem nikdy jsem nelitoval a nic by mě neodradilo od otočení další stránky. To napětí, kam poletím nyní! Takové pocity ani sebelepší básník nevtiskne papíru. Musí se prožít. A kdo nikdy neokusil tak nádherné pocity, že nenacházel, jak je sdělit světu, toho nezbývá, než hořce litovat. Jak chudý a zbytečný čas na tomhle světě strávil!

 

Ta dobrodružství mě změnila. Fyzicky i psychicky. Stal se ze mě dočista jiný člověk. Začal jsem si věřit a získal sebevědomí, které mi vždy chybělo. Víte, ono pokud hodujete u jednoho stolu s králem všech elfů, nebo vedete stotisícovou armádu do bitvy s titány, nemůžete o sobě pochybovat. Znovu jsem se pustil do boje o srdce mé vyvolené. Protože pokud jsem dobyl pevnost, kterou deset tisíc let předtím nikdo nepokořil, proč bych nedobyl srdce dívky, kterou jsem hluboce miloval?

 

Ačkoliv jsem podnikl stovky výprav, nejkrásnější den beztak představovala naše svatba. Uteklo od té doby už jedenáct let. Neuvěřitelné… A když se nám o rok později narodil první syn, Honza… Připadá mi to jako věčnost, co jsem ho viděl naposledy. Už za mnou ani nepřijde. Nenapíše. Copak na mě zapomněl? Na svého otce? Možná uvěřil těm lžím všude kolem. Krmili ho jimi tak dlouho, dokud nepodlehl. A co Daniela? Postrádám od ní zprávy. Našla si někoho jiného? Zradila naši lásku? Zpropadené úvahy a vzpomínky! Zde všechno pomyšlení na milované bolí. Tady, v holé cele bez rodiny a knihy světů, je každý hezký střípek minulosti nevítaný. Čím krásnější vzpomínka, tím víc zraňuje. Dobře, že svolávají na vycházku a já teď nebudu moct psát. Zima otupí bolest.

 

Odpoledne. Přede mnou dlouhé hodiny klidu. Po třech letech se rodina rozrostla o druhého chlapce, Tomáše. Klukům jsem vyprávěl svá dobrodružství před spaním. Oni jediní mi rozuměli. Poznali, že jim nevykládám pohádky, ale že ty světy, lidé a tvorové v nich, opravdu existují! Slíbil jsem jim, že až vyrostou a zesílí, že je vezmu s sebou. Eliška nikdy nepovažovala deníky za něco víc než fikci. Ovšem skvělou fikci! Natolik, že by si zasloužily zveřejnit. Zdráhal jsem se. Přece se jednalo o mé soukromí. Jenže jsem ji miloval a tím bylo rozhodnuto. Po řadě odmítnutí se na mě usmálo štěstí v podobě vstřícného nakladatele a mé zápisky se objevily na knižních pultech. Nestaly se z nich ale přes noc bestsellery, kdepak. K tomu mělo dojít až mnohem později, ve chvíli, kdy se ze mě stal blázen.

 

Škoda, že papír nezachytí tu ironii, které v sobě zadržuji víc než kobra jedu! Pokud se spisovatel touží stát slavným, měl by asi spáchat sebevraždu, nechat se zabít, nebo přinejmenším aspoň někoho zabít sám. Prostě vyvolat rozruch. Skandál. Čím větší, tím lepší. Mě museli zavřít na psychiatrii, aby tenhle svět zaregistroval moji existenci. Mé romány se začaly prodávat jak na běžícím páse. Ale zajímaly skutečně někoho? Nebo se jednalo jen o dočasnou módu, o další pěnovou vlnu, na nichž plave dnešní společnost. Byl jsem populární, dokud se neobjevil další šílenec. Stačilo to. Stal jsem se díky tomu zřejmě nejbohatším chovancem v dějinách psychiatrických léčeben. Že jsem z těch peněz nikdy nespatřil ani korunu, nevadí.

 

Poprvé jsem poznal tyhle studené, holé zdi bez života před čtyřmi roky. Čtyři roky v místnosti dva krát dva metry s postelí a zamřížovaným oknem! Umíte si to představit?! Jistěže ne. V té době začal Honza chodit do školky. Tušil jsem, že mu hrozí nebezpečí. Za roky putování po vzdálených světech jsem navázal nespočet přátelství, zároveň si však vytvořil zapřisáhlé soky na život a na smrt. A každý, kdo vlastní knihu s naším světem, do něj mohl proniknout. Lidé by se divili, kolik démonů a roztodivných stvoření na sebe bere člověčí podobu a prochází se mezi námi. Na jednoho z nich jsem narazil chvíli poté, co jsem Honzu jako každé ráno odvedl do školky. Jednalo se o strašlivého démona z lávových polí. Ihned jsem vycítil, že se chystá provést cosi zlého. Neváhal jsem. Zpod kabátu jsem tasil meč a probodl ho dřív, než se zmohl na odpor.

 

Zatkli mě. Snažil jsem se to policistům vysvětlit. Trpělivě a klidně jsem vše opakoval stále dokola. Marně. Jako bych mluvil do skály a zpátky se mi vracela jen vlastní ozvěna. Nerozuměli, nebo rozumět nechtěli. Strhl se ohromný humbuk a já se ocitl na titulních stránkách novin a ve zpravodajských relacích televizních stanic. Z mé rodiny se stala štvaná zvěř. Ty hyeny a mrchožrouti obklíčily náš dům jako armáda skřetů a Eliška s dětmi nemohla na krok ven. I telefony museli vypnout, aby se nezbláznili. Veřejné mínění se rozdělilo na dva nesmiřitelné tábory. Jedni mě uctívali div jako hrdinu, druzí mě označovali za psychopata, který patří do vězení, nebo do blázince. Proč ta rozdílnost názorů?

 

Ukázalo se, že ta zdánlivě nevinná a bezbranná oběť nebezpečného šílence, nebyla zase tak vzorný příklad spořádaného občana. Jednalo o sexuálního devianta před pár měsíci propuštěného na svobodu. Policisté v jeho počítači zajistili stovky a tisíce fotografii malých dětí a gigabyty dětského porna. Část fotografii pocházela ze školky, do které chodil i Honza. Podle všeho toho dne plánoval únos, zneužití a následně pravděpodobně zabití nejméně jednoho dítěte. O ulici dál na něj čekalo připravené auto a v kapse si nesl hadr napuštěný omamnou látkou. Jaké další důkazy kdo potřeboval? Marně jsem vše znovu a znovu vysvětloval. Když už jsem nevěděl, co dál, zoufale jsem se ptal: A proč jsem si tedy ze všech těch lidí vybral právě jeho? Vždyť jsem nevěděl nic o jeho plánech! Proč jsem na něj zaútočil zrovna v ten den, kdy se chystal k útoku? Pokaždé odvětili jen: Náhoda. Opravdu? Když se nad tím vším pořádně zamyslíte, nad těmi desítkami a stovkami proměnných, vážně se jednalo o pouhou náhodu?

 

Bolí mě hlava. Vždycky se rozčílím, když na tyhle události vzpomínám. Lidé mají oči a uši, jenže proč, když nevidí a neslyší? Nebo prostě nechtějí? To, co neodpovídá jejich vidění světa je špatné a tím to končí? Cokoliv, co se vymyká, cokoliv, co neznají, toho se bojí, odsuzují to a bojují proti tomu. Jaká to malost a zaslepenost lidského plémě! Skutečně je tak těžké věřit v něco dosud nepravděpodobného? Musím si odpočinout. Aspoň tu je klid a ticho. Takový, až by z toho zdraví jedinec propadl zoufalství. Jen já, tyhle čtyři stěny a park s rybníkem. Už čtyři roky! Za hodinu dostanu další dávku prášků. Nebo už teď? Jako bych slyšel ta vrzající kolečka rozklepaného vozíku… Čas se tady vleče po sekundách, jindy utíká divně rychle. Když mě sem zavřeli, sebrali mi všechno – i ty hodinky. Jako bych neměl žádná práva, žádný majetek, nic. A přesně to jste tady za tou velkou zdí – nic.

 

Během let se mi podařilo vytrénovat si smysly způsobem, o němž si běžní lidé mohou nechat leda zdát. Proto i nyní slyším, co si povídají doktoři na chodbách, a naslouchám žvatlavým monologům spoluvězňů. Mé uši jsou natolik citlivé, že proniknou i zdmi. Slyšel jsem, jak o mně mluví. Prý ukázkový případ schizofrenie. Poukazovali na mé mládí, plachost a nedůvěru, na věk, kdy se u mě porucha objevila i špatné vztahy v rodině a ve škole… že na vině halucinací nejsou drogy ani alkohol, že u mě neobjevili epilepsii, nádor ani jiné onemocnění centrální nervové soustavy… bylo toho hodně a všechno otočili proti mně. Dokázali mistrovsky využít i těch nejnevinnějších věcí, aby pronesli zdrcující rozsudek: Ano, jasný případ schizofrenie! Už jsem jen čekal, kdy mě zavřou do klece a budou se mnou objíždět školy medicíny…

 

Proč tolik ironie a hořkosti? Vzpamatuj se. Ještě chvíli a skončí to. Vím, jenže mě tu mučí už příliš dlouho. Když nemám co dělat, ležím na zádech a pozoruju pavouky pod stropem. Je jich tu hodně. Hlavně na zimu se stahují dovnitř. Někteří mají dlouhé chlupaté nohy, jiní jsou zase drobní jako mušky, které loví. Zkuste si lehnout do postele a nějakého sledovat. Jak plete pavučinu. Hodinu, dvě, tři… Z hodin se stanou dny, z dnů týdny, pak měsíce a nakonec roky… Skoro jsem už zapomněl, jak dlouho tu hniju. Čas se tady ocitá na hraně nehybnosti. Když vás ale někdo navštíví, to běží jak utržený ze řetězu! Přijde vám to jako minuty, co minuty, pouhé sekundy! A všichni vás ujišťují, že co nevidět přijdou znova, že se vrátí, jenže postupem času chodí míň a míň… až na vás nakonec zapomenou na dobro. Myslíte si, jaké vás nepotkalo štěstí na přátele a příbuzné, jak jim na vás záleží a ouha. Místo za týden přijdou za čtrnáct dní, místo za měsíc za dva a do pár let to vzdají úplně. Pořídí si nové přátele a příbuzné a z vás udělají obnošený kus svetru, který strčí na dno skříně, protože je jim líto ho vyhodit, zároveň však nestojí o to se s ním chlubit. A samota… samota představuje zdaleka ten nejhorší trest ze všech.

 

Poznal jsem mnoho doktorů. Většina z nich se ke mně chovala arogantně a přezíravě. Pouze jednoho jsem zajímal. Snad vinou mládí se ještě nestihl nakazit způsoby kolegů. Naslouchal mi. Vnímal, co mu říkám. Snažil jsem se ho přesvědčit o tom, že se mýlí. Že nejsem nemocný a věci, o nichž vyprávím, se skutečně staly. Naléhal, ať ho vezmu za knihou, kterou se cestuje do jiných světů. Kam se ztratila? Ptal se, když policie ani po nesčíslných domovních prohlídkách nic neobjevila. Vysvětlil jsem mu, že ji ukryl strážce knihy, duch, který dohlíží na to, aby nepadla do rukou někomu cizímu. Pouze právoplatný majitel má právo ji vidět a používat. Ukázal jsem mu jizvy a stará zranění. Odkud se vzaly, pokud lžu? Mohl jste si je udělat sám, namítal. Jak a proč bych to dělal? Abych podpořil vlastní bludy a halucinace? Možná jste si to ani neuvědomil, přemítal nahlas a já cítil, jak ho nahlodává nejistota.

 

Pochybování je strašlivá věc. Jakmile jednou začnete, jen těžko se přestává. Kladete si čím dál tím více otázek a sami si podrýváte pevnou půdu pod nohama. Za chvíli už nevěříte vůbec ničemu. Připomíná to lavinu, která když se nahoře v horách utrhne, smete vše, co se jí připlete do cesty a nedá se ničím zastavit. A nejhorší ze všeho je pochybovat o sobě. Viděl jsem desítky zmařených životů jenom kvůli tomu, že ti, kteří je vedli, přestali věřit v sebe sama a své konání. A když se pochybnosti o mé diagnóze zakously i do mladého psychiatra, věděl jsem, že mi osud nabídl šanci, možná poslední.

 

Zasypával jsem ho přehršlem otázek. Ptal jsem se ho, jestli mu nepřijde divné, že od chvíle, kdy mě začal léčit, se mu už čtyřikrát porouchal telefon a výrobce nebyl schopný určit příčinu? Nesužují problémy s mobily i ostatní zaměstnance léčebny od chvíle, kdy mě hospitalizovali? Proč žádné léky nezabírají? Za celý rok nezlepšili můj stav ani o píď! Jsem tedy natolik těžký případ, nebo vysvětlení spočívá v mnohem prostší příčině – žádný případ nejsem? A v okamžik, kdy se mi konečně podařilo ho přesvědčit, jsem ho přestal vídat. Přeložili ho – vím, proč to udělali. Kvůli mně!

 

Jak těžké je zde nepropadnout beznaději! Až tady jsem konečně pochopil, jak moc trpěla má matka. Co za nepředstavitelně těžká muka prožívala den co den. Kdysi jsem v sobě dusil vztek, že mě opustila, ale teď se jí obdivuju, že vydržela vzdorovat tak dlouho. Že v sobě stále nacházela sílu čelit té strašné temnotě a prázdnu ve vlastním nitru. Slyším, jak svolávají na vycházku. Dobře, půjdeme ven. Beztak si potřebuju odpočinout, ruka mě bolí a třese se. Tuha už dochází a je čím dál těžší udržet ji v ruce a psát čitelně…

 

Sednu si na lavičku, dostanu pytlík s kousky starého chleba a budu krmit kačeny. Hodiny a hodiny krmení kačen… Jaký je to jen rozdíl proti dobám, kdy jsem pečoval o čerstvě vylíhlá dráčata a hříbata pegasů! Kéž bych se mohl na některém z nich ještě naposledy proletět! Vždyť jsem je znal všechny jménem!

 

Zpátky v cele. Samozřejmě tak nesmíme nazývat naše pokoje, ale co jiného než vězení to je, když nás tu drží proti naší vůli? Útěk je vyloučený. Mám zkřehlé prsty, proto bude písmo ještě více kostrbaté. Nemůžu si ale dovolit čekat. Venku jsem se rozhodl. Dnes v noci zemřu. A proto těch posledních pár hodin musím využít naplno.

 

Proč tu se mnou není moje žena? Je přece vzorná katolička! A v čem se liší všichni ti věřící, ať už křesťané, muslimové či jiní ode mě? Proč nejsou zavření se mnou a nevypálí jim na čelo stejný cejch jako mně?! Jak můžou tvrdit, že jsem si vše vymyslel, že věřím v bludy a halucinace, a nenapadat zároveň jejich víru?! Vždyť o kolik neuvěřitelněji zní má tvrzení oproti jejím?! Říkám, že lze létat pouhou myšlenkou, zatímco oni tvrdí, že Ježíš Kristus chodil po vodě a vstal z mrtvých! A já jsem nemocný, kdežto oni ne?! Že mi chybí důkazy?! A jaké věrohodné předložili oni?! Jak dokazují existenci Boha?! Jen slepě věří dogmatům a motají se v kruhu! A o co lepší jsou vědci? Věda je také jen víra, pouze v něco jiného! A opírá se o důkazy, které sama přináší skrz vlastní metody! Jak se pak lze spolehnout na její pravdivost?! A neplatí snad vědecká pravda dneška za vědecký omyl zítřka?!

 

Možná namítnete, že věda a náboženství nikoho neohrožují a já zabil. Ano, zabil jsem. Jenže koho?! Zlo! Že tomu nevěříte? Ptáte se, kdo mi dal právo soudit, právo rozhodovat o vině a trestu? A kdo ho dal vám?! Kdo dal komu právo rozhodovat o mém životě, o mé svobodě a věznění?! Ptejte se sami sebe, kdo dal právo těm, co vám vládnou, aby tak konali, a vy, kdož tu vládu vykonáváte, odpovězte, odkud jste ho vzali?! Kdo rozhoduje o tom, co je dobré a co špatné?! Co je vůbec dobro?! A co spravedlnost?

 

Musím se uklidnit… Srdce mi bije jako splašené. Vidíte? Svět není černobílý. Myslíte si, že jsem blázen? Možná… Ale v co věříte vy? Můžete to dokázat? Předložit nezpochybnitelné důkazy? Ne! Co vůbec můžete v tuhle chvíli dokázat?  Co když se vám tohle všechno jenom zdá? Sny jsou přece tak blízké realitě! Nevěřili jste snad už někdy svému snu natolik, že jste ho považovali za skutečnost? Kde potom berete jistotou, že to, co právě považujete za realitu, není jen další sen? Jak chcete dokázat vlastní tělo? Smysly? Copak už vás tolikrát nezklamaly? Co když nic z toho, co znáte, neexistuje? Možná veškerý svět kolem je pouze vaše myšlenka! Možná nejste víc než mozek namočený v kádi… Kde se skrývá pravda?

 

Nevím. Lze rozhodnout, jestli mluvím pravdu já, má žena-katolička, můj lékař-vědec, nebo vy? Ne. Máme pouze jedinou jistotu – že žádná jistota není. A co je v tomto světě věčné a nikdy nepomíjí? Pouze změna. Ta trvá navzdory všemu a nikdy nepřestane. A proto se nebojím smrti. Vždyť co je to smrt? Změna. Nic víc. Těším se na ni! V tomhle světě mě už nic nečeká. Dnes v noci zemřu. Cítím to. V rohu za postelí je uvolněná dlaždice. Nehty jsem jí noc co noc roky doloval ven. Teď mi poslouží. Snad jednou někdo tyhle útržky najde a mí synové se dozvědí, že jejich otec nebyl blázen…