Kolik času promarníme čekáním

Ráno se probudíme a většinou máme více či méně konkrétní představu, co nás daný den čeká, jaké před námi leží úkoly, co musíme splnit. Další ráno opět a pak zase a znova to samé. Řídíme se povinnostmi, plány a někdy třeba i našimi přáními. Ovšem málokdy se dá všechno stihnout v krátkém intervalu mezi slunce východem a západem a tak nezbývá, než si naše záměry, ať už jsou jakékoli, nějak rozložit na delší časový horizont.

Proč ne, říkáte si. Jistě, co proti tomu lze taky namítnout, když dost dobře nemáme na vybranou? Kupříkladu já těžko vystuduju školu během jediného dne a chtě nechtě se musím smířit s tím, že neběžím sprint na sto metrů, ale na hodně hodně dlouhou trať. Ne dny, ale roky. Počítám s tím celkem samozřejmě, rýsuju si nějakou cestu, po které půjdu a skrze ni dosáhnu cíle. Plánuju jednotlivé etapy, které nabývají délky dnů, týdnů nebo i měsíců. Dělám si rozpis, do kdy bych měl tu jakou knížku přečíst, jaký víkend se vrhnout na psaní té které seminární práce a kdy nastává čas k jejímu odevzdání. Prostě normálka.

Za týden opráším učebnici angličtiny, abych se připravil na test, a za čtrnáct dní se vrhnu na zahraniční politiku předválečného Československa. Tak jsem si to nalinkoval. Jenže… kde beru tu drzou jistotu, že k tomu skutečně dojde? Vím já vůbec, co si na mě chystá zítřek?

Během léta jsem napsal román, cca 400 normostran. Není špatný (jaká to nemístná skromnost), ale hotový také ne. Ani náhodou. Dokončením poslední kapitoly sice skončil příběh, ovšem práce na tom, aby se stal opravdu dobrým a zajímavým, pokračuje ještě dlouho potom. Nejdřív jsem doufal, že přečtení a revizi stihnu během října a listopadu. Nepovedlo se. Přehodil jsem tedy termín finálních úprav na období kolem Vánoc, kdy – jak jsem doufal – se trochu času naskytne. Zase chyba. Teď už se nesměle blíží jaro a já se ke svým hrdinům od léta nevrátil. A vím jistě, že až do toho letošního se tak rozhodně nestane.

Rok. Celý rok, promarněný a vyplněný nekonečným čekáním. Těším se, až se znovu setkám s postavami, které se zrodily v mé hlavě a až jim definitivně vdechnu život. Na druhou stranu cítím nepříjemný strach a obavy, že k tomu nemusí už nikdy dojít. Možná už navždy zůstanou v podobě, v níž ustrnuli se slibem, že si na ně během pár dní udělám čas. Neudělal.

Netuším, jaký průběh a jakou podobu na sebe vezmou letošní horké měsíce. Třeba budu nucen opět své plány přehodnotit a odložit. V tom lepším případě. V tom horším budou ztraceny navždy. A k tomu stačí málo, děsivě malinko. Vir v pevném počítači, který vymaže obsah harddisku, zkrat ve vnitřnostech notebooku, kdesi zapomenutá (či ukradená) flashka, kolaps internetového úložiště a nenávratná ztráta dat. A bude po jednom bezvýznamném textovém dokumentu… Nebo se toho léta ani nedožiju.

Vidíte, v tu chvíli bude po všem. Celá má práce, můj román, přijde vniveč, už nikdy si ho nikdo nepřečte, nikdo nebude vědět, že kdy existoval. A přitom stačilo jediné – neodkládat to pořád. Pevně věřím, že k tomuhle scénáři nedojde, ale kdoví? Nemůžu si být ničím jistým kromě chvíle, která se právě odehrává. A proto jediná možnost je – nic neodkládat! Nečekat, neplánovat, nekalkulovat, ale jednat hned! Protože další příležitost se třeba už nenaskytne. Co neuděláme okamžitě, jak nás to napadne, co posuneme o víc jak den dva, k tomu už se vracíme jen obtížně. Neznáte to náhodou z vlastní zkušenosti?

Čekáním a nerozhodností se dá promarnit hodně. Jen jedenkrát za týden a to na dobu kratší než krátkou, potkávám dívku (milou, chytrou, krásnou…), které bych se chtěl na něco zeptat (asi tušíte na co, že?), ale zatím jsem to neudělal. Proč? Jednou mi chyběl kousíček odvahy, jednou jsem promeškal vhodnou příležitost, jednou nepřišla… Třikrát jednou jsou tři týdny. Od toho je krůček k měsíci, od něj k dalšímu… Ne! Věčné čekání je opovrhování a marnění časem, o jehož délce, která nám ještě zbývá, nemáme ani potuchy. Ne! Tenhle článek budiž mým slibem, že jakmile dostanu další šanci, chytnu ji za pačesy (tu šanci). A vy se chovejte stejně. To, co chcete udělat, udělejte hned a na nic nečekejte, protože není nač čekat.