Já a Jindřich VIII.

Je pravidlem, že pokoušíme-li se naučit studenty něco z historie, i přes sebevětší snahu jim v hlavách neulpí významné události, osobnosti či letopočty ani zdaleka ne v takové míře, jako různé pikantnosti, drby, skandály, morbidní vraždy, sexuální úchylky a spousta dalších „zajímavosti“. Dodnes si pamatuju, jak se jedna bývalá spolužačka pokoušela vystavět maturitní otázku o počátcích husitství na tom, že se mistr Jan Hus nadměrně potil. Odkud tu informaci čerpala, zda byla pravdivá, nebo se jednalo jen jakousi asociaci, netuším a raději jsem po tom nikdy nepátral.

Nicméně podobných historek se šíří ve školních lavicích desítky a stovky. Třeba o Gaiu Iuliovi Caesarovi vyšlo bezpočet odborných publikací, přesto si žáci pamatují ponejvíce popěvek jeho vojáků „Hlídejte si ženy, Římani, už vám vedem plešatýho kance“, popřípadě ti obzvláště hloubaví vzpomenou nějaký ten citát. Neudiví proto, že mezi oblíbence studujících (pozor, nejen jich!), patří kupříkladu známý lidumil z Moskevské Rusi Ivan IV. Hrozný, pacifista Albrecht z Valdštejna či papež Alexandr VI., vlastním jménem Rodrigo Borgia, nejzbožnější a nejpříkladnější mezi všemi svatými otci.

A když bych se vás nyní zeptal, co se vám vybaví při vyslovení jména Jindřich VIII., co byste odpověděli? Pro začátek doufám, že alespoň něco ano. Snad nesrším přehnaným optimismem. Tipnul bych si, že většině z vás utkvěl v hlavě jako povedený sňatkový dobrodruh, který za život stihl vystřídat šest manželek, přičemž konce většiny z nich nepatří do červené knihovny. Kupříkladu Anna Boleynová jednoho dne nespočinula svou pěknou hlavinkou na honosném loži, ale na katově špalku v Toweru. Tehdy ji to asi příliš nepotěšilo, ale o to víc si ji pamatují dnešní lidé (přestože by si více pozornosti zasloužila jako matka budoucí královny Alžběty). Což je vskutku nespravedlivé vůči třeba Kateřině Howardové, s pořadovým číslem pět, které poslední sestřih prováděl taky kat a dneska po ní neštěkne ani pes.

Vidíte? A co třeba pojmy jako anglikánská národní nezávislá církev, zákon o supremaci, sekularizace, kancléř Thomas More (mimochodem opět popravený)…? No nic, nelamte si s tím hlavu. A radši si poslechněte krátký příběh o Anně Klévské.

Ta se dostala do Jindřichova hledáčku po zesnulé Janě Seymourové. Jako hlavní dohazovač vystupoval tehdejší kancléř Thomas Cromwell a milý Jindra tedy vyslal malíře Hanse Holbaina, aby dotyčnou zvěčnil a anglický král „nekupoval zajíce v pytli“. A Hans Holbain se snažil. Až moc. Annu namaloval ve „vylepšené verzi“, zvýraznil přednosti, které neměla, a zakryl nedostatky, kterými oplývala. Jindřich tedy se svatbou souhlasil. Když pak svou manželku ale spatřil poprvé naživo, shledal ji totálně nepřitažlivou a pronesl něco ve stylu, že tohle teda ani náhodou a milá Anča měla smůla (nebo štěstí?). Každopádně nekladla svému choti žádné překážky při anulaci manželství a nevedlo se jí pak zase tak špatně. Jak vypadala ve skutečnosti těžko soudit s jistotou (dobové fotky se nedochovaly), ale přezdívka „vlámská kobyla“ zřejmě nebude ekvivalentem dnešní „miss“. To horlivý Thomas Cromwell dopadl o poznání hůře. Tušíte správně, přišel o hlavu.

Tak se anglický král nechal napálit obrazem. Klika, že dneska už máme fotky, řekli byste. Ty nelžou. Haha. Fotky možné ne, ale fotoeditory zaručeně ano. Já se takhle nechal napálit, když jsem se náhodou seznámil virtuální cestou (co všechno na tom internetu nenajdete…). Škoda, že s Jindrou nemůžu hodit řeč (to víte, moje angličtina…), nicméně se snad právem domnívám, že naše rozpoložení se příliš nelišilo, když jsem i já prvně spatřil realitu a hlavou se mi mihlo, že tohle teda fakt ne. Jedno nevydařené odpoledne mě tak učinilo zase o kus moudřejším. Jen škoda, že jsem potom nemohl nechat někoho popravit. Pro zlepšení nálady.

Takže co závěrem? Věřím, že jste si odnesli spoustu hodnotných informací o vládě a panovnických činech anglického krále Jindřicha, toho jména osmého, z rodu Tudorovců. A o tom, že fotkám se v době všemocných počítačových programů prostě věřit nedá.