Fotografický kroužek hrůzy

Uteklo už hodně vody od událostí, o kterých se nyní chystám vyprávět. Dosud jsem mlčel a uchovával je v tajném archivu. Teď však myslím, že uzrál čas odtajnit tuto jednu z mnoha tisíc složek, co tiše odpočívají v třinácté komnatě mé paměti. Odemknu sedmero zámků a opatrně vkročím do obrovské místnosti plné regálů přetékajících krabicemi napěchovanými až po okraj. Letmo přejíždím očima po strohých popiscích. Některé z těchto pokladů bych mohl zveřejnit, ale nepanuje o ně zájem. Jiné si musí ještě chvíli počkat. Další tuto místnost nesmí opustit nikdy… Konečně se zastavuju v oddělení nadepsaném UHK. Zajímá mě police s označením Pedagogická praxe. Výborně. Tyhle desky hledám. Rozvířím mrak prachu, ale to už rychle odcházím a za mnou zapadají těžké petlice a zámky se točí a skřípou, aby se nikdo nepovolaný nedostal dovnitř.

Zklamání? Čekali jste snad víc? Nějakou pikanterii z mé minulosti? Nebojte, třeba i na ně jednou dojde. Teď ovšem zaměřte svou ctěnou pozornost na následující příběh. Na úvod bych snad jen rád poznamenal, že předmět nesoucí název Pedagogická praxe se sice tváří nevinně a relativně neškodně, jenže po dvouleté zkušenosti jsem získal dojmy přesně opačné. Dva kredity a zápočet, no to musí být hotová procházka růžovým sadem. Prdlajz. Člověk se na to nadře víc než na většinu zkoušek. Jak to probíhá? Na začátku semestru jste zahlceni hromadou úkolů, v nichž ovšem panuje zmatek a u kterých (garant mi odpusť) občas pochybuju, zda je sestavoval člověk znalý současné situace na základních a středních školách. Nevadí. Pak se několik týdnů před zápočtem (čím méně, tím lépe) dozvíte, že se podmínky „nepatrně“ (totálně) změnily, což nesmírně potěší. A nakonec u zápočtu zjistíte, že to stejně neplatí a všechno je úplně jinak. A pokud jste z toho natolik frustrovaní, že vám rupnou nervy a najednou se vidíte, jak řvete na milou paní doktorku, máte problém. (Tímto se ještě jednou převelice omlouvám!)

Jedním z úkolů zimního semestru bylo i vedení kroužku. A tak se mi nějakým zvláštním řízením osudu povedlo, že jsem jedné středy šel s úsměvem na tváři do domu dětí a mládeže a netušil, že mě za pár minut čeká katastrofa. Nechápu, proč mně nedošlo, že ve fotografickém kroužku se budou v temné komoře vyvolávat fotky z navíjecích filmů. Snad jsem přes svou staromódnost až příliš moderní, když očekávám, že dnešní mládež bude pořizovat snímky digitálními foťáky, či rovnou mobily… Nevím, prostě se někde stala chyba a já najednou stál uprostřed fotokomory, kolem mě hrstka asi dvanácti před až postpubertálních výrostků a jediný úkol: „Vyvolat fotky z filmu.“

Sledujete rádi sitcomy? A znáte takové ty chvíle, kdy se hlavní postava dostane do nezáviděníhodné situace, trapné a zoufalé, kdy vy se válíte po zemi smíchy, břicho vás bolí a skoro brečíte, jak je to směšné? Jak vám vaše škodolibost z utrpení druhého rozechvívá bránici k prasknutí? A povídáte si, že něco podobného byste ani náhodou nechtěli zažít na vlastní kůži? Nikdy? Tak já jsem si to zažil. A řeknu vám, není to taková sranda, jak se zdá.

Poznal jsem naprosto přesně, jak to vypadá, když člověku zamrzne úsměv na rtech a zatímco se ještě pořád pitomě ksichtí, v hlavě mu křičí alarm. V první moment mě napadlo: „Uteč!“ Jo, tohle mi blesklo hlavou a pokušení to bylo vskutku velké. Koneckonců, kam až se s touhle stručnou radou proutíkal Forest Gump… Ne, ovládnul jsem to. Pro ty, co přišli později, jsem se ještě jednou, hodně dlouze a květnatě představil. Možná by stačilo: „Ahoj, jsem Tom a jsem závislý…“ Ne! Zpátky! Zapomeňte na to, to se tam připletlo omylem! Zatracená práce, slepily se mi do kupy dvě složky… Jak povídám, pusťte to z hlavy, správně jsem chtěl říct: „Ahoj, jsem Tom a vůbec nevím, co s vámi budu dělat.“ Což jak si to teď čtu podruhé, také nezní dvakrát šťastně…

Nicméně… Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mě čeká nejdelších 59 minut v životě. Nasadil jsem rádoby chytrý a zasvěcený výraz a prošel si vybavení komory. Stačilo deset sekund, abych definitivně pochopil, že přes tohle vlak nepojede. Spíš bych z toho všeho sestavil bombu, než vyvolal jedinou fotku. Pokusil jsem se tedy zaujmout výkladem o teorii fotografování. Ta věta je komická už sama o sobě. Další předem prohraná bitva. Kromě toho mi po čtvrt hodině beztak došly všechny nápady a nezachránila to ani příručka se žlutým rámečkem.

Co naplat, přešel jsem k plánu E (nejmíň). Jelikož polovina osazenstva si s sebou přinesla fotoaparáty (jaké překvapení u fotografického kroužku!) a zbytek měl mobily vybavené foťáky (pochválen budiž pokrok!), vydal jsem rozkaz k opuštění budovy a lovu snímků v otevřené krajině. Jen mi vrtá hlavou, jak je možné, že žádný z těch nezbedů nevlastnil starý fotoaparát na filmy…

Napsal bych, co jsem si tímhle rozhodnutím nadělal do bot, ale… Stručně řečeno, vyjděte s takovouhle skupinkou puberťáků do města, řekněte jim: „Zůstaňte všichni se mnou!“ a vezměte jed na to, že s vámi nezůstane ani jeden. Ocitnete se sami, zatímco se ty kobylky rozprchnou do pěti světových stran. A chytejte si je… Jsem snad Clark Kent, abych zvládl být všude?

Když se mi povedlo jako správnému kovbojovi to stádo kra… dětí sehnat dohromady a nasměrovat požadovaným směrem, stále jsem neměl vyhráno. Záhy jsem vzdal boj s větrnými mlýny a snažil se situaci alespoň vhodně využít. To znamená, že když začali dva výrostci lézt na strom, nenaháněl jsem je dolů (a už vůbec mě nenapadlo lézt za nimi), nýbrž jsem ostatní upozornil, ať si připraví foťáky, nastaví režim sport a sekvenci několika snímků, aby se alespoň využilo toho, až poletí dolů. Ještě víc jsem si koledoval, když jsme zamířili k blízkému staveništi, kde se právě opravovala vozovka. Jenže kdo neriskuje, nezíská kvalitní snímek. A jak vám potvrdí kdejaký pedagog, existuje něco krásnějšího než vřískající parchant zalitý asfaltem? Ne.

Ale abych tuhle kapitolu ukončil. Přesto přese všechno jsem se je snažil i něco naučit. Aby nefotili podle šablon a schematicky, aby si nevybírali pořád ty samé motivy. (Labutě. Každý kdo měl kdy fotoaparát, musí mít vyfocené labutě.) Chtěl jsem, ať jsou tvůrčí, ať se nebojí kráčet jinou cestou než ostatní, ať si dokáží prosadit originalitu. Proto mě potěšil (krom toho, že všichni přežili) i fakt, že někteří to opravdu pochopili a já se tak mohl na konci pokochat dlažebními kostkami, vnitřkem popelnice, korunou stromu focenou dole od kmene… A hlavně, nyní jsem úplně v pohodě. Protože když jsem zvládnul tohle, zvládnu i všechny ostatní nástrahy pedagogické praxe (doufám).