Filmový zázrak

I když televizi sleduju minimálně, do kina chodím zřídka a levná DVD v trafice si kupuju ojediněle, číslo mnou shlédnutých filmů a seriálů by bylo vysoké, sice ne tolik jako schodek státního rozpočtu, ale pořád hodně vysoké. Kolosální základy jsem položil během let svého bezstarostného mládí, kdy nějaká kritéria kvality ještě neobohatila můj rozhled a já se tak těšil i z takových děl, která bych dneska nehodil ani do koše, protože i toho koše by mi přišlo líto (možná bych je dal jako dárek sestře). Za tímhle je zřejmě třeba hledat důvod mého neustále ochabujícího zájmu o nové počiny v oblasti zábavního průmyslu.

V poslední době se bavím nad jedním fenoménem, nad kterým jsem se dříve příliš nepozastavoval. Nevím, jak ho správně nazvat, popřípadě zda už nějaké jméno má (proč ne, když se vyskytuje takřka v každém filmu x-krát). Myslím scény, v nichž se ocitnou hlavní hrdinové (či rovnou celý svět) v neřešitelné situaci. V takové, z které neexistuje východisko. Všichni vidíme, že je konec, nedá se nic dělat. A pak se náhle stane „cosi“. Nějaký „zásah shůry“, náhoda, co všechno změní o sto osmdesát stupňů, pomoc, o kterou nikdo nežádal a kterou nikdo nečekal, zamčené dveře se najednou samy otevřou… prostě „zázrak“.

Úžasné jsou seriály na pokračování, kde se půl hodiny vůbec nic neděje a v posledních dvou minutách přijdou tak zásadní zvraty, že vaše nervová soustava je těsně před zhroucením strachy o osud vašeho hrdiny a lup najednou černá obrazovka a titulky. Konec světa… kdeže! Nemusíte čekat celý týden, stačí si počkat minutu a hned se v ukázce na další díl dozvíte, jak snadno a jednoduše se vše vyřeší.

Ještě větší grády s sebou nese závěr celé série. Třeba u takových sci-fi seriálů se většinou hrozí zánikem Země, veškerého lidstva, případně celé galaxie. V krizi nejhorší se objeví nápis „Pokračování příště“ a vy abyste celý rok trnuli, jestli nám tu matičku Zemi ten šmejd z vesmíru rozstřílí, nebo se nějakým způsobem zachráníme (i když bylo asi desetkrát řečeno, že žádná obrana neexistuje!). Ale jo! Náš oblíbený tým vstane z popela a parta koumáků zachrání svět. Jednou. Budiž. Jenže po dvaceti dílech se to opakuje. Potřetí to začíná nudit. Při osmém pokusu už fandím útočníkům…

Neméně skvělé jsou i akční filmy. Úplně „žeru“ scény, kdy je hlavní hrdina (buď s rezatou bradkou nebo černým culíkem) sám, beze zbraně, obklíčen nejméně deseti padouchy, kteří na něj všichni míří nabitými pistolemi s prsty na spoušti a jsou tak blízko, že nemůžou minout, ovšem zároveň tak daleko, aby na ně náš nebohý klaďas nemohl dosáhnout. Úhlavní nepřítel pronese drsným hlasem: „Zastřelte ho!“, nasedne do helikoptéry a odletí. V tuhle chvíli bych čekal, že milý Chuck nebo Steven skončí během několika sekund jako řešeto.

Ne! Filmová realita se od reality světa záhadným způsobem liší (jak to, že to vědci ještě nevysvětlili?). Ty mraky ostrých chlápků s nabitými zbraněmi skončí během několika desítek sekund do jednoho na zemi v kaluži vlastní krve, vyřízeni buď kopem s otočkou, nebo kosti lámajícími chvaty a to bez jediného výstřelu! Tím však práce neohroženého hrdiny nekončí, stačí se v poslední chvíli chytit vrtulníku odlepujícího se od země, zpacifikovat celou posádku a sám přistát u nejbližší policejní stanice. Taky bych to chtěl umět.

Kromě toho jsem dosud nenarazil na katastrofický film, který by skutečně skončil slibovanou katastrofou. Ale možná se jen málo koukám na televizi. Možná bych to měl napravit. A možná taky ne.