Fantomas-kování

Slunce se už dávno směje za oknem a klepe na sklo. Paprsky prokličkují až k pevně zalepeným víčkům. S vrčením se po nich oženu jako po otravné mouše. „Dejte mně pokoj!“ Nedají. Hm. To je mi novinka. Podívám se na hodinky. „Vždyť je teprve jedenáct!“ vztekám se, jenže do říše snů se už nevrátím. Protáhnu obě ruce, nohy a nakonec celé zmožené tělo a jako medvěd se vyvalím z postele. Po čtyřech se dokolébám k ledničce a ulovím snídani… Když přece jen uvedu po mnoha restartech mozek do fungujícího provozu a společně s ním i zbytek chatrné tělesné schránky, přijde čas usednout před zrcadlo a… fintit se? Kdeže. Nejsem žádná barbína. Vždyť donedávna jsem považoval hřeben za drbátko zad. Tak co se zde tedy chystám spáchat?

Nasazuju si tady masky. Jako Fantomas. Podívám se do kalendáře na datum a vybavím si, co mě toho dne čeká a nemine. Podle toho natáhnu ruku po jedné z desítek umělohmotných hlav, na nichž odpočívá ta která maska. Kým dnes budu? Vzorným studentem? Rozvášněným fanouškem? Výstředním spisovatelem? Nabízí se spousta možností, co si nakonec natáhnout na bezcitnou šedou tvář.

Dobrá, tentokrát se proměním v řádného vysokoškoláka. Začíná nový týden, vyrazím poctivě na přednášky a semináře. Ha. Už jenom tohle zní komicky. No nic, jedeme dál. Pečlivě si naškrábu pár poznámek, schroustám trochu povinné četby a kousek po kousku se budu pachtit se seminárkami a nějakou tou esejí. Navštívím vědeckou knihovnu a půjčím si něco na dobrou noc. Budu se chovat slušně a mile, ke všem okolo budu zdvořilý a vstřícný, ze skříně vytáhnu nejméně špinavé oblečení a najdu neděravé ponožky (nadlidský úkol). Od studenta se přece tohle všechno očekává, že nebude chodit jako strašák do zelí a chovat se jako ožrala v hospodě!

Jenže když se hraje hokej… To je panečku něco jiného! Jakmile projdu turnikety a spatřím ledovou plochu, ucítím v nitru zvláštní chvění. Jako hladový lev, který zpozoroval nic netušící stádo antilop. Ožívá ve mně zvíře a stávám se neřízenou střelou. Vyskakuju ze sedačky při každém sporném momentu, rozčiluju se a vztekám, zasypávám rozhodčí těmi nejsprostšími nadávkami, ukazuju na ně ta nejvulgárnější gesta, hrozím jim a vyhrožuji. Cloumá mnou hněv, rudnu a neovládám se. Běsním. Vztekle kopu a mlátím do všeho, co mi přijde do cesty. Dostanu-li se do křížku s podobně naladěným fanouškem hostí… to se teprve dějí věci. Za svůj tým jsem připravený kdykoliv se bít a třeba i vypustit duši. Když vstřelíme gól, když vyhrajeme, pak vytryskne gejzír radosti naplno.

Některé dny mě však uchvátí do spárů Múza a nejsem s to cokoliv dělat. Zamknu se v pokoji, pustím notebook a nevnímám svět okolo. V pravidelných cyklech vycházím ven pouze z důvodu provedení nezbytného příjmu a výdeje tekutin. Ponocuju, odmítám jakýkoliv kontakt s lidmi, kdo se o něj pokusí, se zlou se potáže. Jsem protivný a nevrlý, sarkastický, zlý a cynický. Nezajímá mě, co si o mně kdo myslí, ani jak vypadám. Jak vstanu, tak píšu, jak padnu, tak spím. Nač marnit čas převlékáním! Proč ztrácet drahocenné minuty v koupelně! K čemu jídlo! Když píšu, kašlu na všechno.

Tolik pouze k některým mým rolím, co pravidelně hraju. Samozřejmě by se jich našla ještě celá řada dalších. Např. syn (hrozný), pěstitel (neúspěšný), cestující MHD (nervní) atd. Všichni hrajeme v kontaktu s druhými sociální role. Nese to s sebou očekávané vzorce chování a získáváme díky nim určitý sociální status. Souvisí s nimi i masky, co si nasazujeme.

Proč to děláme? Chceme, aby nás ostatní vnímali určitým způsobem. Aby si mysleli, co chceme, aby si o nás mysleli. Zároveň tím vždy něco skrýváme. S maskami si můžeme i libovolně hrát a manipulovat jimi okolí. Např. u zkoušky se dobré manévrování s nasazováním a převlékáním masek kolikrát vyplatí přinejmenším stejně jako osvojené vědomosti. Jen si představte, jak o něčem zasvěceně hovoříte, jako byste o tom věděli první poslední, dovolíte si i nějaký ten vtípek a familiérní odbočku, nad kterou s pousmáním mávnete rukou, že to už je vlastně mimo, rozvalíte se v křesle jako král a akorát se zarazíte, že vás za to všechno ještě společnost dostatečně neocenila. A přitom celou dobu bruslíte na ledě tenkém jako dívčí vlas a víte, že stačí jediný dotaz a půjdete ke dnu podobně jako Titanic. Skvělý adrenalin.

A tady už pomalu přecházím k nešvaru, co nevidím ani trochu rád. Totiž že si lidé nenasazují masky pouze ke zvládnutí rolí, ale že pro ně představují i prostředek pro všudypřítomnou přetvářku, lži, faleš a pomluvy. Tím vším společnost doslova kypí a přetéká. Narážím na to na každém rohu, každý den. Jakoby se jednalo o samozřejmost pro lidský druh. Rád bych pozoroval, jak by ten či onen jedinec vypadal, kdyby platilo pravidlo, že lidská hlava prosvítá podle míry pravdomluvnosti a upřímnosti. Tedy asi tak, že kdo se řídí větou Jeana Maraiseho z filmu Hrbáč: „Znám jedinou cestu, cestu cti.“, neztratil by z obličeje nic. Ale čím víc lží a nepravostí, tím více bychom viděli skrz. Kolik bezhlavců by se pak promenádovalo po světě?

Je mi smutno, že tak krásná věta patří pouze do oblasti klasiky stříbrného plátna. Že ve skutečném světě budí akorát pobavení a výsměch. To ve mně vzbuzuje velkou lítost… Přesto se jí nepřestanu řídit. Kdyby ano, už bych se nemohl každé ráno v zrcadle podívat sám sobě do očí.