Ego-altru-ismus

Egoismus a altruismus. Jako den a noc, jako voda a oheň. Dva protikladné pojmy stojící ostře proti sobě. Nazveme-li někoho egoistou, označíme ho za sobce. Člověka soustředící se přespříliš na vlastní zájmy a prospěch, vůči druhým lhostejného až antipatického, člověka, který vyvyšuje sebe sama, svou důležitost a význam nad druhé. Aneb já jsem „king“ a vy nuly… Oproti tomu altruismus si klade za cíl prospěch ostatních bez ohledu na sebe, mluvíme o něm jako o dobročinnosti a nezištnosti. Altruistické chování se těší společenským ovacím, kdežto egoismus je odmítán a zavrhován. Všichni přece mají rádi ty, kteří pouze z dobré vůle pomáhají druhým! A naopak komu se líbí někdo ohlížející se akorát na sebe sama? Jenže skutečně egoismus a altruismus existuje?

Nedávno jsem vedl diskuzi na téma, zda se může vyskytovat opravdu čistý, osobně ničím nezatížený altruismus, a pokud ano, zda nehovoříme o patologickém jevu. Když si oba pojmy vymezíme, vyplyne nám z toho jediné – že se jedná o dva extrémy na opačných pólech téže stupnice. Co se nachází mezi nimi? Člověk. Člověk jako rozumný kompromis nesoucí v sobě prvky toho i onoho a navzájem je vyvažující. Zní to přijatelně, ale…

Existuje čistý altruismus? Herbert Spencer vyvodil závěr, že nikoliv. Poukázal na to, že za vším lze hledat skrytý osobní motiv. Například i za tím, když někdo obětuje život za cizího. Co sláva, uznání, nesmrtelnost jména…? Spencer sice při vyvracení čistého altruismu zabloudil až do absurdní, ne však nesmyslné, roviny. Domníval se, že za každým altruismem se skrývá pouze neupřímný egoismus. Zajímavá myšlenka. Skutečně vše, co děláme, ať už to vypadá navenek sebenezištněji, je po taji vedeno chladnou kalkulací osobního prospěchu? Řadu jednání lze touto rétorikou vysvětlit, vlastně snad úplně každé (vždy lze přisoudit „nějaký“ zisk, jak ukázal právě Spencer), na druhou stranu to neznamená, že to proto tak musí nutně být. Připusťme, že mezi námi žijí slušní, hodní a nápomocní lidé bez chtěných postranních úmyslů. Narazit na ně sice představuje malý zázrak, ale občas se to zadaří. Nejde proto házet veškeré projevy altruismu do jednoho pytle. Ovšem stoprocentně čistý koka… ehm altruismus? Napadá mě pouze čistá láska.

Zakladatel sociologie August Comte došel k úvaze, že altruismus (sociální cit) je člověku přirozeným a ryze egoistická společnost by se nikdy neudržela ani krátkou dobu. Dovolil bych si mu oponovat a namítnout, že naopak altruistická společnost by pohořela jako papír a zničila by sama sebe. Společnost funguje díky egoismu jedinců – ač to zní paradoxně. Každý totiž společnost potřebuje, skýtá mu víc výhod než nevýhod – zákony mu garantují právo na život, na majetek… proto se nachází v jeho nejvlastnějším zájmu ji zachovávat. Tak Hobbes vyvozuje celou lidskou mravnost z modifikovaného egoistického pudu.

Nejen člověk, nýbrž každý živý tvor platí svou podstatou za egoistu (a není na tom nic špatného!). Jeho základním smyslem je přežití sebe sama a zachování svého genetického kódu. Musí se proto vždy v první řadě orientovat na sebe, vztáhnout si všechny situace ke svému prospěchu či ztrátě a podle toho se rozhodnout a konat. Tahle teze se nevylučuje s altruismem. Ten však stojí až na druhém místě. Vždy! Jinak to ani není možné. Darujte skývu chleba potřebným, dejte jim vodu ze džbánu – ovšem až potom, co se nasytíte a napojíte sami. V opačném případě prostě zemřete. Pokud by takové chování platilo za obecný princip, zahubilo by společnost.

Představte si, že dostanete možnost volby. Na jedné misce vah leží váš život přesně tak, jak byste si přáli, aby vypadal. Záleží pouze na Vás, co tam umístíte a co vyházíte, ve výsledku se tam houpe vše, o čem jste snili zbavené toho, čeho se bojíte. Lákavé, že? Ovšem na druhé straně se krčí „dobrý skutek“ pro lidstvo. Třeba by přestalo hladovět pár dětí v tom či onom koutě Afriky, nebo by v jiném skončily ozbrojené nepokoje a krveprolití, jeden vymírající živočišný druh by byl zachráněn, policie by rozbila jeden drogový kartel nebo by se objevil jeden nový lék na jednu nemoc, proti které byli lékaři až dosud bezmocní… Vyberte si. Vpravo – váš život, jak si ho malujete, vlevo – svět jako o trochu lepší místo k životu. Zvolte si stranu. Upřímně. Nikomu to nemusíte říkat. Je to vaše volba.

Postrádá smysl pokládat podobnou otázku veřejně. Většina se přihlásí k té „hezčí“ variantě vlevo, jelikož se jedná o hypotetickou situaci, která nikdy nenastane, tudíž se nic nezmění, ať už kvákne A, nebo B. Ale tvrdit, že si přejete zákaz lovu velryb je přece o tolik ušlechtilejší a společensky žádanější než si chtít na nějaké pochutnat… Cože? Že se nejedná o falešný altruismus? Tak proč se zatraceně děje ve světě tolik špatných věcí? Proč tu sakra nepanuje idylka, když by si ji každý přál?

Egoismus a altruismus. Neexistují samy o sobě. Kolikrát je velmi nesnadné, ne-li nemožné je v lidském chování oddělit. Sledováním svých zájmů sloužíme druhým, stejně jako nám pomoc zamýšlená jako nezištná přináší užitek. Člověk se nachází někde mezi egoismem a altruismem. Zdaleka však ne uprostřed.