Dvojí tvář

Přijde smutný, skleslý, prostě už od pohledu utrápený a zbědovaný člověk za doktorem, aby mu pomohl. Svěří se mu, že ho nic nebaví, nezajímá, do ničeho nemá chuť – ani do jídla, špatně spí, a když přece jen zavře oči, trápí ho noční můry, trpí depresemi a vůbec je na tom světě strašně nešťastný. Sám neví proč. Žádný doktor mu zatím nepomohl. Že by snad on…? Tázaný se na chvíli zamyslí, načež mu odvětí: „Poslyšte, než s tím začneme něco dělat, zajděte do cirkusu, co k nám právě přijel do města. Vystupuje v něm světoznámý, úžasný klaun. Kdoví… třeba tam přijdete na jiné myšlenky a načerpáte trochu optimismu. Pak mi povíte, jestli se něco změnilo.“ A nešťastný muž se na něj jen trpce usmál a zašeptal: „Ten klaun, to jsem já…“

Tenhle příběh jsem četl někdy před půl rokem, a jak jistě uznáte, vzhledem k mému věku a s tím související skleróze se nelze divit, že už si nevybavím, komuže se připisuje jeho autorství, resp. odkud pochází. No nic. I jméno smutného klauna jsem zapomněl. Nevadí. V kratičkém vyprávění se nachází důležitější věci. S jeho pomocí vidíme, jak může zdání klamat. Jak oči lžou a jak málo k tomu stačí! Trocha líčidel, divný oblek a srandovní maska, herecký um a přetvářka… koho z lidí v šapitó napadlo, že zatímco se od srdce smějí a do očí se jim derou slzy veselí, klaunovi z manéže večer co večer brázdí líce slzy hořkosti? Věří, že se stali svědky komedie, a přitom se jim před zraky odehrává tragédie.

Něco z toho klauna si v sobě nosí každý z nás. Kolik z lidí, co nás obklopují, ví, jací doopravdy jsme? Nebo aspoň tuší? Ne jak se jevíme navenek, nýbrž jak se cítíme ve skutečnosti? Ve svém nitru? Každý má dvě tváře. Jednu, co ukazuje, druhou, co vidí sám. Někdo tu vnitřní schovává dobrovolně, jiný musí, někdo by si přál, aby ji ostatní viděli, jiný děkuje za jejich slepotu. Někteří nevidí, jiní vidět nechtějí a další vidí, jen co chtějí. Nezřídka panuje představa, o tom, jak je kdo šťastný jen proto, že se těší úspěchu, slávě, bohatství, či čemukoliv jinému, co se v očích většiny jeví úžasné, báječné, pohádkové krásné… a čeho se jim zpravidla nedostává. Ovšem ti, co uvízli v pasti iluze, už nemají potuchy, co se nachází za tím „skvělým“ obalem. Zda tam opravdu křepčí štěstí. Někdy ano, jindy ne.

Jako lidé jsme výborně uzpůsobeni klamat. Například řeč. Dokonalý nástroj ke lhaní. Perfektně kontrolujeme mimiku i postoj těla. Dokážeme ovládnout výraz v obličeji během pětiny sekundy! Jsme-li v tomhle vážně dobří a netoužíme světu otevřít své nitro, mají jeho (d)obyvatelé mizivé vyhlídky na úspěch. Kromě toho se dnešní společnost, orientovaná na zisk a výkon, ani nepídí po tom, jak se kdo cítí, co prožívá, jaké věci se mu honí hlavou… Nikoho to nezajímá. Proč taky?

Někdo se svěřuje s chutí, že si o jeho soukromí cvrlikají i vrabci na střeše. Jiný naopak pečlivě volí, koho poctí důvěrou. Někteří si vyberou pouze jediného člověka, kterému se odevzdají a odhalí mu, kým doopravdy jsou. Najdou se ovšem i tací, kteří svou druhou tvář nikdy nevystaví dennímu světlu. Snad se bojí, že by ji spálilo… Jenže to v sobě skrývá více logiky, než se na první pohled zdá. Nese to s sebou totiž ohromné riziko. Je nadmíru nebezpečné o sobě prozradit někomu úplně vše. Vydat se mu napospas. Svým způsobem hovoříme o patologickém jevu. Neříká se nadarmo, že člověk by neměl nikdy dopustit, aby někdo jiný poznal jeho skutečné smýšlení a záměry.

Jistěže existují rozdíly a ne zanedbatelné. Asi byste si nepřáli, aby kdokoliv jiný zjistil, že pod rouškou spořádaného občana se skrývá masový vrah (samozřejmě čistě hypoteticky, ne že pošlete policii, aby kopala u mě na zahradě!). Pokud jste si vybrali podobného koníčka, nepovažuje se za dvakrát chlubit se tím chlubit na večírcích. Menší průšvih se přihodí, když na vás praskne, že třeba po taji ujídáte vánoční cukroví nebo sledujete filmy s Chuckem Norrisem. Ale i tak nám nemusí být zrovna milé, aby to všichni věděli (obzvláště to druhé). Některé věci si prostě raději necháváme pro sebe.

Každý ve svém nitru schováváme třináctou komnatu, kus temnoty v nás, tajemství, co nesmí vyplout na povrch, strach, co úzkostlivě tajíme, vzpomínky, které patří jen nám, obavy, přání… Může se jednat o cokoliv. I o něco zcela neškodného, nevinného, něco, čeho se není třeba bát a nepředstavuje to zhola nic strašného, ale přesto to z důvodů, které známe jen my, tajíme. Jindy jde o věci, které chtě nechtě musíme pohřbít, jelikož se na denním světle ocitnout nesmí. Nepřipadá v úvahu pustit je z našeho domácího vězení. Ublížily by nám či někomu na kom nám záleží, způsobily by, co si nepřejeme. Někdy běží o zlou věc, ondy o něco pěkného, co ale i tak z různých příčin musí odvracet tvář od lidí. Třeba když někoho milujete, denně s ním mluvíte, a přesto mu to nemůžete říct… a nebo se s ním chystáte pohnojit rajčata, protože vás vážně štve a minule byla špatná úroda. To mu taky nevyklopíte na rovinu.

Každý jsme nějaký a nikdo z nás nestojí před světem nahý a čistý jak bílá lilie. Každý si neseme své malé tajemství, ať už podoby vlčí nebo beránčí. Často představuje naše slabé místo, bod, v němž jsme nejzranitelnější. I proto zřejmě tolik lidí tvrdošíjně odmítá návštěvu psychologa. Ne kvůli nálepce blázna, nýbrž z v podvědomí hluboce zakořeněného strachu, že by pronikl pečlivě budovaným obranným systémem a odhalit jejich skutečnou podobu, jejich Achillovu patu.

Každý z nás je tak trochu klaun.