Duch Vánoc

Opět tu máme ten kouzelný čas Vánoc. S ním přichází i doba klidu a míru, pohody a odpočinku, čas k vydechnutí a nabrání nových sil, příležitost k mnoha milým a dojemným setkáním, období, kdy se na sebe snažíme být hodní, chováme se slušně a těšíme se z nejrůznějších maličkostí, chodíme na dlouhé zimní procházky zasněženými ulicemi a lesem, je to zároveň i období pravidelného přibírání na váze, rozbíjení vánočních ozdob a hledání jedné prasklé žárovky ze sta, doba štěstí a radosti, kdy se vracíme do dávné minulosti, abychom oživili staré tradice a zvyky, stejně jako do minulosti nedávné, když vzpomínáme na zábavné příhody a lapálie let předešlých, zpíváme koledy, recitujeme Erbenův Štědrý den a vzduch kolem nás je prosycen jakousi zvláštní a tajemnou atmosférou…

No, ale buďme upřímní, co z toho dlouhého výčtu dnes vlastně platí? Skutečně tak vypadají současné Vánoce, nebo se jedná o pouhou iluzi? Představu a slova, co se dobře poslouchají, ovšem nic neznamenají?

Vánoce se pojí s dáváním dárků. Tou kouzelnou chvílí, kdy se pod stromečkem nachází množství věcí nejroztodivnějších tvarů, umně zabalených a převázaných a nám nezbývá než s toužebným očekáváním hádat, co by to či ono mohlo být a jestli je to pro nás, nebo ne. A když se pak konečně vrhneme na rozbalování, létají kusy balicího papíru po pokoji na všechny strany, jak s nedočkavou dychtivostí trháme tu poslední překážku, či naopak postupujeme se stoickým klidem, opatrně dárek rozbalujeme centimetr po centimetru a pečlivě skládáme vánoční papír, aby se dal za rok použít znovu…

Samotné shánění dárků je děsivější než leckterý filmový horor a člověk při něm div že neriskuje život. Když jsem letos vyrazil na nákupy, dostala má nervová soustava i chatrná tělesná schránka jaksepatří zabrat. Ještě teď mi na čele naskakují krůpěje horkého potu, když si to utrpení znovu vybavím. Brr… Celé město na nohou, ohromný rej, spěch a stres na každém kroku, stovky a tisíce lidí všude kolem. Vstoupit do jakéhokoliv obchodu si vyžaduje značnou dávku odvahy. Hned první otázka, když nahlédnu dovnitř, je jasná: „Vejdu se tam ještě vůbec?“ Mračna lidí se tísní v úzkých uličkách, překřikují se, strkají jeden do druhého, vráží do sebe a nadávají si, přetahují se o zboží, odevšad vyskakují ohromné cedule o slevách a všichni užuž aby urvali to nej nej. Odevšad srší napětí, stres a nervozita a také nepřátelská atmosféra. Za tři čtvrtě hodiny (!) v relativně malém knihkupectví (!) jsem koupil jednu (!) knížku a byl jsem naprosto vyčerpaný, zdeptaný a zmatený. Čím víc se blíží Štědrý den, tím je to horší a nesnesitelnější…

Ano, určitě je to moje chyba, že nakupuju dárky tak pozdě. Vždyť ve všech hyper a super a mega a kdoví co ještě marketech visely kýčovité ozdoby a připomínky Vánoc už někdy od konce října. Stejně tak i stromečky se prodávaly s notným předstihem, už v listopadu jste si ho mohli krásně vystrojit. Tak akorát na to, aby stihnul do Vánoc opadat a vy si museli koupit nový… Ale stejně nejlepší ze všeho je televize, kde se dozvíte, že tyhle Vánoce sponzoruje ten a ten, a že když si nepořídíte to a to, tak že vlastně žádné Vánoce nemáte, protože jedině to a to dělá pravé Vánoce. Ostatní mají asi nějaké falešné, špatné, méněcenné nebo co…

Přesně takhle vypadá jedna z mnoha chvil, kdy dostanu strašnou chuť tu proklatou věc vzít a vyhodit z okna. A nejen ji. Najde se spousta dalších věcí, co by si zasloužily... Kam až se to Vánoce dostaly? Nedokážu se ubránit dojmu, jestli se nezměnily jen ve vrcholný projev konzumní, materiálně zaměřené, povrchní společnosti a ono „kouzlo“ se takřka nevytratilo... Vždyť Vánoce by měly být přece o něčem jiném. Aspoň jednou do roka by měl člověk ukázat, že umí také žít, ne jen věčně utápět svou existenci v podřadnostech a přežívat. Mně bohatě stačí, když můžu na Štědrý den odpoledně vyrazit na procházku, při které mi bude pod nohama křupat sníh…