Dokonalý predátor

Co o člověku vypovídá, že tráví dlouhé večery a noci sám sledováním přírodovědných dokumentů na satelitu? Že by zapálený biolog? O to se v mém případě rozhodně nejedná. Ale nebudeme se v tom dále pitvat… Všechny ty úžasné vědomosti, které jsem už z většiny stejně stihl zapomenout, mě přivedly na zajímavou myšlenku. Příroda (evoluce) ve své rozmanitosti a dokonalosti vybavila každého živočicha jistým specifikem, předností, originálností, zbraní, obranným mechanismem či jak to nazveme, co mu umožnilo přežít v nelítostném světě predátorů. Jakým „bonusem“ disponuje člověk?

Nemusíme si příliš namáhat mozkové závity, abychom odhalili odpověď. Vlastně se nám to právě podařilo. Rozum. To je ten trumf v rukávu, který člověk vytáhl, když ještě ani žádné rukávy neměl, jen holý zadek (což mnohým zůstalo…). Žádné drápy, silné čelisti, ohromné tlapy, mohutné tělo, závratná rychlost, neuvěřitelná mrštnost, prudký jed či dokonalé maskování. Člověk po tělesné schránce nedostal do vínku zrovna převratnou výbavu. Po pravdě, byla sakra mizerná v porovnání s ostatními lovci. Přesto dokázal přežít a nadto vcelku rychle překonat konkurenci a vyšvihnout se na vrchol potravního řetězce. Díky rozumu.

Zaměstnáváme ovšem rozum, jak nejvíce můžeme? Využíváme jeho plnou kapacitu? A necháváme mu svobodu, či ho něco limituje? Když se tak hloupě ptám, asi uhádnete, kam mířím. Neřídíme se vždy pouze rozumem. Jistě, u některých jedinců to způsobuje faktem, že ho neumí používat, či budí zdání, že jim chybí… Ty ovšem nechme stranou. Oním omezujícím principem, mnohdy snad i škůdcem a proradným sokem rozumu, jsou emoce.

Ach ano. Kolikrát nám zastřou úsudek natolik, že provádíme takové pitomosti, až tomu s odstupem času odmítáme věřit. To když převezme kormidlo našeho života zpátky rozum. Proto se naskýtá celkem logická otázka: Co kdybychom se jich zbavili? Ovrhli iracionální prvek naší psychiky a změnili se v čistě racionální tvory? Lákavá představa. Jedinec bez emocí, chladně uvažující a kalkulující, neřídící se ničím jiným než objektivní logikou, by se stal dokonalým predátorem omezeným jen vlastními schopnostmi. Jenže… mohli bychom ho za takových okolností ještě označit nálepkou „člověk“? Nestal by se spíše bezduchým strojem?

Z hlediska biologického by samozřejmě nadále zůstával onou chatrnou a pro řadu predátorů směšnou tělesnou schránkou. Ovšem člověka nedělá pouze tělo, nýbrž i psychika, chcete-li duše, a sociální složka osobnosti. O obé by tvor zbavený veškerých citů zčásti, když ne úplně, přišel. Život bez nich by sice byl jednodušší, rozhodně však ne lepší. Pokud bychom takové bytí ve světě vůbec označovali za život. Jen si to představte. Nic necítit. Na jednu stranu ohromná úleva. Osvobození. Prvotní nadšení z možností, jež se vám otevírají. Fascinace novým stavem vědomí. Ale po čase přijde vystřízlivění a pocit prázdnosti. Protože přesně tím se stanete. Prázdnou věcí. Dokonalou, leč bez obsahu. Co s takovou?

Dosáhnete fantastických výsledků, jenže co s nimi, když se z nich nezvládnete radovat? Dokážete perfektně splynout s ostatními, ale nikdy nebudete jako oni. Budete se tak tvářit a naučíte se precizně předstírat i ty nejtitěrnější emoce, pořád to však bude pouhá hra masek. Jak hodnotit takový život? Bude kvalitní? Z určitého hlediska ano, z druhého pravý opak. Navíc se tu skrývá ohromné riziko. Tedy pro Vaše okolí. Absence citů, absence svědomí. Ani vražda nebude ničím špatným, dospěje-li rozum k rozhodnutí, že je pro danou situaci správným řešením. Což kolikrát není nikterak těžké.

O jakém člověku to hovoříme? Když budeme předpokládat, že by se podobný jev rozšířil, že by se rodili „lidé“ zbavení citů? Vyšší vývojový stupeň, nebo jen slepá větev? Obojí obsahuje zčásti pravdu. „Nový člověk“ by byl lépe vybaven k přežití, jenže jedině za předpokladu existence ve „staré společnosti“. Kdyby totiž měla společnost sestávat pouze z těchto „čistých racionálů“, nezrodilo by se nic jiného, než přirozený stav anglického filosofa Thomase Hobbese vyjádřený jednoduchým „homo homini lupus“ -  člověk člověku vlkem, který by nepřežil ani do druhé generace.

A proto máme vůli jako nejvyšší mechanismus kontroly a regulace. Nemá zrovna lehkou a záviděníhodnou úlohu – věčně udržovat rovnováhu mezi rozumem a citem. To je občas na palici. Ale co naplat, jedno potřebuje druhé a nelze bez toho být člověkem – v pravém slova smyslu.