Dílek k dílku

Včera ráno jsem vstal a v hlavě mi vzklíčila zvláštní myšlenka: postavím si puzzle. Ve skříni jich leží hromada a nemají na prací nic lepšího než chytat prach, tak proč ne? Byl pátek, venku pršelo a nikam se mi nechtělo. Nechtělo se mi vlastně dělat vůbec nic. Kromě toho pošetilého nápadu o skládání puzzle. Připomínalo to posedlost, vášeň, závislost. Neubránil jsem se, přestal jsem vzdorovat. Prostě jsem musel. Na nic jiného jsem nezvládl myslet. Pouze představa, jak se prohrabuju tisícem dílků, které mi propadávají skrz prsty, a hledám ten jeden jediný správný, mě dokázala zvednout z postele.

Puzzle… Nebylo by na něm nic zvláštního. Ani by nestálo za to, o něm psát. Jen kdyby zrovna nebyl pátek dopoledne. Kdybych neměl hromadu povinností a úkolů, které by neškodilo splnit. Ne.

Otevřel jsem rozvrzanou skříň a přehraboval se hromadami krabic, které už hodně dlouho nikdo nevytáhl na denní světlo. A když jsem sundal horní kryt té vyvolené, jako bych vstoupil do dávno zapečetěné hrobky, která tak měla zůstat už navždy. Vybral jsem si, hlavně z prostorových důvodů, sympatických 500 dílků s rozkošným motivem slona v noci, což znamenalo do značné míry redukovaný počet barev…

Co na tom, že musím v pondělí odevzdat přihlášku k bakalářské práci a já ji sotva vytiskl. Proč jít do knihoven a archivů shánět literaturu a fondy, přemýšlet nad názvem a anotací?

Za pracovní plochu jsem zvolil stůl od starého počítače. Neuvěřitelně dlouho sloužící CRT monitor se poroučel na zem stejně jako tiskárna s věčně prázdnými tonery. Hrábl jsem do krabice a na bílou desku vysypal hrst malých dílků. Lačně jsem je rozhrábl, začal otáčet a třídit. Kousíček po kousíčku, minutu po minutě jsem skládal základnu.

Vůbec nevadí, že v pondělí musím předvést mikrovýstup k bitvě u Waterloo. Že k tomu budu potřebovat prezentaci, na které jsem ještě ani nezačal pracovat. Že by neškodilo si k tomu něco přečíst a sehnat materiály.

Další záchytný bod představovaly kly. Přece jenom bílá se hledala mezi šedou a černou ještě celkem dobře. Jakmile jsem s nimi skončil, přešel jsem k chobotu. Ten už se skládal o poznání hůř, dílky se pletly, výrazných motivů ubývalo. Rozkládám stále víc dílků na špinavou desku. Hodně se nakláním dopředu a začínají mě bolet záda.

Do čtvrtka času dost. To mě totiž čeká prezentace bitvy u Kolína z r. 1757. Zatím o ní nevím nic víc než rok konání, ale to se dožene. Spousta dní.

Už jsem spotřeboval skoro všechny dobře použitelné dílky. Zbývají mi už pouze ty černé a tmavé pro noční oblohu s bouřkovými mraky a šedé pro sloní ušiska. Všechny jsou si k nerozeznání podobné. Pomalu to přestává být zábava.

Možná bych měl číst. Půlka semestru v háji a přečetl jsem kolik – jednu knížku? To snad ne! Vždyť teď abych četl jednu na den. Nejvyšší čas to puzzle složit a jít se věnovat něčemu pořádnému.

Ne, ne, ne. Přece to nevzdám. Když už jsem začal, tak to dokončím. Bude poledne, ale oběd musí počkat. Sice už jen mechanicky zkouším dílky, protože jsou si podobné jako vejce vejci, ale co na tom. Každý, který zapadne, je dobrý. Postupně ubývají, jeden po druhém.

Půl třetí odpoledne. Možná bych mohl zaběhnout na nákup. Dokud mají aspoň nějaké pečivo. Jenže mi zbývá už jenom ta šílená obloha! Konečně. Poslední dílek našel své místo. S úlevou se zvrátím na židle a slastně oddechuju. Bolí mě záda, v žaludku mi kručí hladem, knihovnu mi už zavřeli, vůbec nic jsem neudělal, nepřečetl žádnou knížku a nenapsal ani řádku, nevytáhl paty z domu, nezvedal telefony ani se neoblékl a vůbec za celý den jsem absolutně nic neudělal, kromě jediného – složil jsem to zatracené puzzle. A víte co? Mám z toho ohromnou radost a to ostatní mi je docela fuk. Někdy to prostě chce se na všechno vykašlat. Jako třeba nyní. Ještě něco jsem plánoval napsat, ale už na to dlabu. Jdu si skládat – dinosaury.