Díky za každý nový trn

Nedávno u mě po dlouhé době nastal den, který jsem si pojmenoval dosti honosně Velký den kaktusů. Ve své podstatě se nejedná o nic zvláštního ani velkolepého, jak by se na první přečtení mohlo zdát. Spíše jde o napravování mých restů, co se péče o pichlavé miláčky týče, kterých se za pár měsíců nahromadilo velké množství a zabere často i několik dní neutuchající najednou.

Kaktusy mi učarovaly už jako malému. Od první chvíle, kdy jsem zahlédl tu dokonalou spleť trnů, krásných i nebezpečných, ohromných i tenkých jako vlas, zamiloval jsem si je, jako kdysi malý Alberto Vojtěch Frič. Moje sbírka je sice o poznání skromnější než ta jeho, přesto její zástupci umí vyčarovat pestré květy sytých barev, roztodivné tvary a skloubit v sobě onu něhu křehkých rostlin a smrtící instinkt nelítostných predátorů.

Často se dočtete, že kaktusy patří mezi nenáročné rostliny a nevyžadují skoro žádnou péči. Svým způsobem to může být pravda, protože když zapomenete kupříkladu malou pokojovou kytku na parném slunci a měsíc ji nezalijete, asi vám to neodpustí. Kaktus se asi taky nebude tvářit radostně a rozhodně u něj vaše obliba nestoupne, ale aspoň většinou přežije, což je u pěstitele mnohdy největší úspěch a radost. Ať už s trny nebo bez, každá rostlinka potřebuje péči.

Na Velký den kaktusů si vezmu stranou každého jedince, prohodím s ním pár povzbudivých slov (on většinou mlčí), pečlivě ho opráším, prohlédnu a jak jen to je možné, zbavím ho všech škůdců a neřádů. Vlnatky, mšice, puklice, to jsou hrozné potvory. Najdou si totiž vždycky to nejnepřístupnější místečko a dostaňte si je odtud! Samozřejmě, existují stovky a tisíce postřiků, jenže ty se často zvrhnou v ruskou ruletu. U některých mám pocit, že místo aby hubily, podporují chuť k jídlu nezvaných hostů a jiné zase pro jistotu odpraví nejen všechny parazity, ale i celý nebohý kaktus, což také není nejlepší řešení. Vyzkoušel jsem, že poměrně dobře zabírá líh, či  obyčejný stolní olej. Rostlinám neublíží (až na pár výjimek) a škůdcům jaksepatří znepříjemní další páchání škod.

Ten, kdo si zkusil přesazovat kaktusy holýma rukama, se už nikdy nebojí injekce ani vosího bodnutí. Pravý požitek je přesazování pořádně velkého kaktusu s pořádně velkými a hustými trny ze zatraceně  malého květináčku, který si už dávno odsloužil své. Večer pak závistí bledne nejeden ježek, když náhodou zahlédne mé ruce. Mně to ale nevadí.

Proto se jen usmívám, když mi někteří lidé s hrdostí v hlase říkají, jak moc pěstují kaktusy a jak výborně s nimi manipulují, že se ani nepopíchají. Já mám rád, když to tak říkajíc „schytám“ nějakým tím trnem. Je to pro mě znamením, že jsem se svým miláčkem v kontaktu, tak těsném a intenzivně prožívaném. Že tu jsme oba, naladění na stejné vlně, jeden pro druhého, že mě stále dokáže překvapit a zastihnout nepřipraveného a já se stále musím učit, rozmlouvat s ním a kát se za svou nešikovnost. Až se jednou stane, že mi nedají žádný trn, bude nejvyšší čas předat je někomu jinému. Ale do té doby díky za každý nový trn.