Den blbec

Na ten den jsem se náramně těšil. Vypadalo to, že se mi konečně podaří ukořistit si odpoledne pro sebe a v klidu se ponořím do víru tvorby. Sestra v práci (bohužel jen do půl desáté večer) a rodiče s chlupatým bráchou na zahrádce. Pokud náhodou tápete, koho tím míním, tak řeč je o Rexovi, mém psovi a matčině nejoblíbenějším dítěti. Ne že by mě to nemrzelo, ale holt já jsem ten nevděčný a věčně urejpaný syn, zatímco Rexík, ten bude pro piškot dělat i kotrmelce. Maloval jsem si to krásně. Hodiny nerušeného psaní, ticho, klid a odpočinek.

Jenže… Moje milá máť, přezdívaná familiérně Ivan IV. Hrozný, vyjádřila přání, abych jel taky. Čerstvý vzduch mi prospěje a nadto musí někdo hlídat „malého“. Možná se divíte, proč jsem prostě neodmítl. Haha. Moudrý člověk ví, že taková „přání“ se bezezbytku a hlavně s nadšením plní! Hloupý odmítne. Nikdo ho už pak nikdy nespatří…

Ale… Co jsme si pořídili Rexíčka, změnilo se naše pětimístné auto v auto třímístné. Jelikož jsme vezli zároveň i sestru do práce, znamenalo to, že na někoho jaksi nevybude místo. Nechápu, proč jsem trpěl tou naivní představou, že i když přijdu poslední, mé místo zůstane volné. Rex si ho přivlastnil se samozřejmostí sobě vlastní stejně jako předtím mou postel, můj polštář i mého méďu na spaní. V kufru místa dost.

Když jsme konečně vyjeli, vzpomněla si drahá máť, že ještě před zahrádkou se musíme stavit na velké zahradě, kde si potřebuje vyrýt pár kytiček na přesazení. Zajížďka dvacet šest kilometrů za těch pár chcípáků jistě stojí. Venku tropy a Rex si vybral mou košili za slintací hadr. K tomu se neustále pereme, kdo bude mít vystrčenou hlavu z okna. A aby toho nebylo jo málo, na výlet toho dne vyjeli i silničáři a my se museli díky nim uchýlit k další nekonečné objížďce. Prostě paráda.

Krátký čas na zahradě jsem se rozhodl strávit vycházkou. Ujdeme dvacet metrů a lup, brácha v typickém posedu zanechává v trávě voňavé překvapení. Samozřejmě to hned uklidím, jenže – je tu nějaký koš? Vydali jsme se proto na průzkum. Za chvíli jsme opustili zahrádkářské kolonie a dostali se na kraj města. No… Nic proti Lázním Bohdaneč, ale o velkoměsto se zrovna nejedná. Nevadí, stejně jsme se ztratili. Jak zpátky? Možná bych se mohl orientovat podle lišejníků, kdyby tam nějaké rostly, nebo podle slunce, kdybych to uměl a věděl, jakým směrem leží naše zahrada. Či by mohl Rex laskavě chytit stopu, jenže to bych toho po něm chtěl asi moc. Místo toho zavětřil stopu feny u nedalekého domku a táhnul mě za svou novou láskou! Pán nepán, když šlo o ženskou, mohl jsem si hlasivky vykřičet a táhnout ho pryč sebeusilovněji, všechno marně. A když jsem ho chtěl chytit rukou za obojek, proděravěl mi ji jako sešívačkou. No ale zlobit jsem se na něj za to nemohl, vždyť sám jsem chlap, tak mu rozumím. Mě takhle kazit námluvy, hned koušu!

Po všech těch peripetiích jsme se konečně přeci jen s velkým zpožděním dostali na vysněnou zahrádku. Marně jsem rodičům připomínal, že už Josef II. roku 1781 vydal robotní patent, kterým zrušil nevolnictví. „Mlč a pracuj, holoto!“ slyšel jsem pouze. Alespoň přestávku na svačinu jsem vyžebral. Co za překvapení mě ale nečekalo! Dneska se dá koupit všechno. Třeba i hotová bábovka, roláda a kdoví co ještě. Je to rychlé, bezpracné a nepoživatelné. Nerad bych křivdil výrobci nebo obchodu, ale tohle nežral ani můj pes (který jinak zblafne i podrážky od bot). Navíc to smrdělo tak, že padali ptáci z oblohy. No nic, odpoledne o hladu, proč ne. Konec konců generalissimus (rozumějte má matka) slíbil, že domů se pojede v pět, maximálně v šest. Jenže tyhle plány dopadají stejně slavně jako pětiletky v zemi, kde zítra již znamená včera. Zahradu jsme opouštěli kolem sedmé. To už jsme s Rexem svorně okusovali větve z kompostu.

V tomhle místě ovšem musím na bráchu něco prásknout. Já se pro něj můžu roztrhnout, hraju si s ním, lezu po čtyřech, nosím mu klacek, utrhuju si od huby a on mě pak při první příležitosti zradí. Jeho veličenstvo si leželo na zádech, já ho poslušně drbal a najednou hop, šine si to k paní z okolní zahrádky, co mu už párkrát dala nějaký ten piškot a právě prochází kolem. V tu ránu se na mě vykašlal a metl škemrat k brance. Jidáš! Kdyby mě prodal aspoň za třicet piškotů a pak se oběsil na nejbližším stromě. Houbelec. Za pět! A ještě mu to bylo fuk.

Konečně doma! Tedy přesněji řečeno, dole na parkovišti. Těším se na večeři a na sprchu, když v tom slyším větu, při které mám chuť vraždit: „Neviděli jste moje klíče? Nemůžu je nikde najít, jestli jsem je tam nenechal…“ Rex mě musí táhnout pryč, abych otce nezaškrtil. Takže jedeme zpátky na zahrádku. Snad budou tam, naštěstí je jenom na druhém konci Pardubic. Samozřejmě, proč by to šlo snadno, když si můžeme zajet až do Bohdanče, že…

Nicméně nejhorší zážitek z toho dne si odnesl chudák Rex. Když jsme v pochmurné náladě opouštěli zahrádku, venku číhal jakýsi cizí pes. Obojek měl, ale pán kdoví kde. Typické. A čeho se tomuhle psímu nadrženci nezachtělo? Rexe! To jsem valil oči, jakéže to má choutky a zrovna tak Rex tohle zjevně nečekal. To si ale Romeo dal. Brácha mu za ten pokus vyprášil kožich způsobem, že na to do smrti nezapomene. Ono koho by něco podobného nenaštvalo…