Debordelizace

Tohle moc pěkné slovíčko zaznělo z úst jednoho našeho milého, chytrého a na výsost vtipného pana docenta (a pozor, to nelze říct o každém, o některých se nedá mluvit vůbec, nechceme-li sklouznout k vulgarismům). Zmínil ho v souvislosti s procesem, který absolvovaly naše skříně a stoly v době, kdy jsme opouštěli léta středoškolská a chystali se na ty vysokoškolská. A trefil hřebíček na hlavičku.

Ano, debordelizace. Krásný výraz. Sice zřejmě krapet nespisovný, jelikož mi kvůli němu Word neustále nadává, ale to on možná jen ze zvyku (rád mě škádlí, zejména nemám-li práci uloženou – to je pak samý vtípek). Nevadí. Debordelizace se týká většiny z nás. Provádíme ji zpravidla tehdy, nahromadí-li se nám doma tolik věcí, že bez archeologické pomoci už nenajdeme stůl ani židli, na skříně věšíme cedulky „Otvírat jen na vlastní nebezpečí!“ a myši a švábi utíkají za lepším do stoky. Nejde o nic jiného, než vzít všechny ty staré, rozbité, nepotřebné a cizí věci (získané samozřejmě nedopatřením), naházet je do velkého černého pytle, který jste si schovávali na uřvanou sousedku, a vyhodit je z okna na drbající trio místních bab-špiónek, které vás právě bezostyšně pomlouvají. Uprázdněné místo pak zaplníte novými věcmi, které se však v tu chvíli stávají adepty příští vlny debordelizace.

Kéž by to šlo vyřídit tak snadno! Jenže člověk, bytost společenská a blbec bezmezně sentimentální, se začne všemi těmi věcmi na vyhození probírat, prohlížet si jednu po druhé, vzpomínat a zvažovat, jestli to, co zrovna drží v ruce, si skutečně zaslouží projížďku popelářským vozem. Potom se rozhodnete dělat hromádky typu: tohle si nechám, tohle si ještě rozmyslím a tohle teda možná asi třeba vyhodím. A to jste v háji, protože jste se chytli do pasti a proces debordelizace se z akční podívané stane rozvleklou nudnou telenovelou plnou slz a dojemného shledání.

Před rokem jsem se nebojácně pustil do vyklízení staré skříně tiše se rozpadající v předsíni za dveřmi. Kupily se v ní věci všemožného charakteru již od mé první třídy. Ještě štěstí, že ne staré svačiny. Ty bych už zřejmě nepoznal a místo nich bych se stal hrdým objevitelem nového živočišného druhu (nebo jeho první obětí). Systematicky jsem vyházel jednu poličku za druhou a z jejich obsahu vytvořil dvě věže sahající mi vysoko nad pas. Jedna bohužel záhy následovala osud té Babylonské a zřítila se, druhá se spokojila s věrným kopírováním kolegyně z Pisy. Dopustil jsem se první chyby, že jsem se pokusil všechny ty sešity, knížky, obaly, diplomy, výkresy, prostě celou haldu toho svinstva roztřídit. Jako strýček Skrblík jsem lačně vytrhával nepopsané listy a schraňoval je stranou. Netrvalo dlouho a dostavila se únava. Co naplat, nepatřím už k nejmladším. A tak jsem spáchal druhou, neméně strašlivou chybu: řekl jsem si, že to dodělám zítra. Nakonec jsem to dodělával dalších sedm dní.

Jeden z prvních článků napsaných pro Pozitivní noviny se týkal mého nešvaru shromažďování fotek v počítači v naprosto nesmyslných složkách a podsložkách. Tehdy jsem si umínil udělat si v nich pořádek – a to z gruntu! Uběhl rok, na disku mi přibylo k tisícovce nových fotek a já… já nic. Vše zůstalo při starém. Tedy ne, oprava! Upravil a pojmenoval jsem 44 fotek a potom jsem se rozhodl, že pokračovat budu příště. Doufám, že to nebude stejně dlouhé čekání jako na čtvrtý díl Indiana Jonese.

Labužníkům bych doporučil náš sklep. Má pouze jeden vchod a ten zná pohyb jediným směrem – dovnitř. Myslím, že nikdo už netuší, jaké poklady se skrývají na jeho druhém konci a bez krumpáčů a lopat to ani nikdo nezjistí. Asi se jedná o kouzelný sklep, jinak si neumím vysvětlit, kam se ty neustále nové věci vtěsnávají.

Na závěr malá perlička. Tenhle fejetoník jsem psal z jediného důvodu – abych se vyhnul likvidaci pomalu ožívající hromady vedle mého stolu. Už mi zablokovala nejspodnější šuplík a den ode dne vytrvale roste. Ale já to uklidím. Zítra.