Cesta průměrnosti

Je to cesta, kterou se vydává hodně lidí. Drtivá většina. Můžeme ji ale nazvat tou správnou? Toť otázka... Nicméně se určitě nezmýlíme, když ji označíme za tu snazší. Tu o dost jednodušší. Stačí jít s davem jako jeden z mnoha a nevystrkovat příliš hlavu. Nebo radši vůbec. Hezky v klidu, potichu. Zbytečně na sebe neupozorňovat a pomalu proplouvat životem. Vždy počkat, až někdo jiný udělá první krok. Nehrnout se dopředu, neriskovat. Stát stranou a teprve v příhodný okamžik – nastane-li – se zapojit. Když ne, honem pryč.

Pravda, najdeme v tom spoustu výhod. Když se na to podíváme pragmaticky, proč se někam cpát jako první a zbytečně se spálit, když tuhle nemilou zkušenost můžeme přenechat někomu jinému? Proč vynakládat spoustu energie na něco, u čeho stačí jen pár minut práce a tradá, úkol je splněný? Nijak oslnivě, jenže kdo se na to ptá? Zítra si už na rozdíl beztak nikdo nevzpomene, kromě toho ani nikoho nezajímá a nezajímal. Hotovo, stačí.

Tenhle styl se mi nelíbí. Nevyhovuje mi. Spokojit se s málem, když můžu dosáhnout na víc? Nemířit výš, než kam je nutné? Tomu nedokážu přijít na chuť. A musím přiznat, že jsem se o to pokoušel, hodně krát jsem se poctivě a usilovně snažil, jenže výsledek se nedostavil. Jsem prostě maximalista a perfekcionista. Pozitivní, či negativní vlastnosti? Občas připomínají prokletí.

Někdo věnuje zápočtové práci deset minut. Když má dobrou náladu i dvacet. Ne snad proto, že by používal tolik oblíbenou metodu ctrl-c ctrl-v (tzv. plzeňský styl), ale jednoduše z toho důvodu, že to na prolezení s odřenýma ušima stačí. A o víc nejde, ne? (Pozn. takové snadné zápočty skutečně existují, jedná se však o velmi vzácný a kriticky ohrožený druh) No vidíte. Tipněte si, jak dlouho jsem chystal svůj projekt já. Sedm hodin! A netřeba dodávat, že mi na něm stále něco chybí, přebývá, neladí, že ve mně pořád hlodá pocit, že by to chtělo ještě trochu vylepšit, poupravit, dotáhnout… Tohle už je úchylka.

Jenže jsem už takový. Pořád se snažím udělat každou věc, jak nejlépe dovedu, makat na maximum.  Stojí to spoustu sil a času. Ale zbavit se toho nedokážu (a nechci), i kdybych si stokrát opakoval, že tentokrát to opravdu není nutné. Nedalo by mi to spát, neustále bych se k tomu vracel a měl na sebe vztek.

Tenhle přístup mi u ostatních chybí. A to hodně často. Ovšem možná se jen špatně koukám. Je to škoda, protože nikdy nemůžeme vystoupat tak vysoko, pokud si zároveň neklademe ty nejvyšší cíle. První může být vždycky pouze jeden, to však neznamená, že ztrácí smysl se o mety nejvyšší pokoušet. Chystat se na start finálového závodu s vědomím, že nezáleží na tom, jak skončím, protože už tohle znamená ohromný úspěch, je přinejlepším zarážející a těžko doufat, že takový závodník protne cílovou pásku jako první. Nezajímá mě někdo, kdo má ambice na dvacáté nebo desáté místo. Já chci někoho, kdo bude bojovat o špičku.

Být průměrný je víc než co jiného pohodlné. Úžasně pohodlné. Jenže dějiny nedělají průměrní, ale výrazní. Ti, kteří vyčnívají, kteří se nebojí, a kteří zvládnout udělat první krok, zariskovat a podniknout něco navíc. Takové jedince lidstvo potřebuje, nemá-li přešlapovat na místě a má někam směřovat. Jenže to je náročné a nepohodlné. A proč volit takovou cestu, když se tu nabízí mnohem lehčí možnost? Proč se starat o víc než o sebe? Škoda. Ale chápu to. Lišit se nevyplácí. A obzvláště v Čechách se úspěch neodpouští…