Čerstvá ukázka z románu "Svlékání z kůže"

22.08.2012 18:48

Na přání čtenářů a fanoušků přidávám první ukázku z právě dokončeného detektivního románu "Svlékání z kůže". Najdete ji pod anotací v tomto článku.

Anotace:

Za úsvitu je v parku objevena mrtvá dívka. Nahé tělo vytváří podivný obraz. Mořská hvězdice ovinutá desítkami zmijí… Co má děsivý výjev znamenat? Kdo a proč ho má na svědomí? K případu je povolán major Ladvak s týmem ostřílených kriminalistů. Než se ale vyšetřování stačí vůbec rozjet, dojde k další vraždě. Podivnější o to víc, že obětí tentokrát není člověk ani zvíře… Vyšetřovatelé z jihovýchodní kriminálky brzy poznají, že čelí rafinovanému sériovému vrahovi, který se ke svým činům inspiruje dávnou minulostí.

 

Ukázka:

Kapitola devátá, část XIII.

 

   V žaludku cítil podivné chvění. Zlou předtuchu. Nebo snad nervozitu? Honem to zaplašil a soustředil se na běh vzhůru. Brali schod za schodem a pospíchali, co jim síly stačily. Dávali si však pozor, aby nezpůsobili zbytečný hluk. Konečně minuli poslední byt a ocitli se těsně pod střechou. Ve stísněném prostoru zahlédli provizorní neudržovanou chodbu a na konci dveře bez čísla.

   „To bude ono,“ sykl Ladvak tiše. „Zůstaň tady. Nechoď dovnitř, dokud tě nezavolám. Pokusím se tam dostat přes střechu. Když se mi to povede, sevřeme ho v kleštích. Pokud by se pokusil utéct, střílej. Rozumíš? Prostě to do něj napal a nemysli na nic jiného.“

   „Ok.“

   Pokývala hlavou a krev jí tepala ve spáncích. Cítila strach a obavy, ovšem snažila se na sobě nedat nic znát. Zhluboka dýchala, zbraň s prstem na spoušti namířená úzkou chodbou kupředu. Ladvak vyklopil střešní oko a zaklesl se lokty o dřevěný rám. Po pár sekundách jí s hekáním zmizel z dohledu. Akorát slyšela, jak tašky úpí pod dopady těžkých nohou.

   „Kšá! Padejte!“

   Nejprve ze všeho vyplašil holuby. Potom opatrně vyrazil. Nedíval se doleva, kde zela propast, ani doprava k hřebeni cihlově červené střechy. Mířil v předklonu kupředu a soustředil se výhradně na pootevřené okno, které podle všeho náleželo k podkrovnímu bytu. Nejméně deset metrů daleko! Zatracená práce. Kdyby uklouzl… Kasal by jim tam tudy mohl utéct, kdyby se vřítili oba do bytu. Takhle se ocitne v pasti. Užuž se viděl, jak mu nasazuje pouta, když v tom mu podjela levá a hned nato pravá noha a prudce sjel po šikmé střeše o půl druhého metrů dolů.

   „Sakra! Do háje!“ lamentoval a křečovitě se držel škvíry mezi taškami. Sice se nezřítil do dvora, ale pustil zbraň. Ta sklouzla až do okapové roury. Zanadával a po centimetrech se spouštěl až na samý okraj nepevné střechy. Natahoval konečky prstů a kousíček pokojíčku ukrajoval vzdálenost k pažbě. Sláva! Po tváři mu stékaly krůpěje vařícího potu, ale už zase držel a pistoli pevně v dlani a škrábal se nahoru. Nacházel se právě v půli cesty. Ještě pět metrů. Čtyři. Tři. Zrychloval. Srdce mu bušilo. Dva metry. Jeden. Adrenalin ho ovládl.

   Proletěl sklem dovnitř, dopadl na paty a skrčil se v podřepu. Bleskurychle se otočil kolem vlastní osy a prohlédl interiér. Nikde nikdo. Jediný zvuk způsobovaly padající střepy. Honem vyskočil na nohy a doběhl ze středu místnosti přepůlené uprostřed trámem k lince. Od ní vedl průchod do koupelny. Strhl koupací závěs a zkontroloval toaletu. Rozeběhl se zpátky a na opačné straně našel ložnici. Rovněž prázdnou. Zklamaně sklonil hlaveň k zemi a pomalým krokem se vrátil na místo, kterým před čtvrt minutou do bytu vnikl.

   „Čistej vzduch! Pojď dál!“ houkl na Terezu.

   „Otevřeš mi?“

   „Zkusím to.“

   Vzal za kliku a přitáhl ji k sobě, jenže dveře se nehnuly ani o píď.

   „Zamčeno.“

   „Jaké překvapení.“

   „Zkusím je vyrazit.“

   „V lodičkách?“

   „Vtipné. Od včera jsem se poučila. Běžím!“

   Ladvak poodstoupil. Dveře vypadaly bytelně a nechyběl ani bezpečnostní zámek. Schválně, jestli si s nimi Tereza poradí, ušklíbl se, když v tom mu zmrzl úsměv na rtech.

   „NE!!! Zastav se! Zastav!“

   Ozval se tupý náraz a dveře zůstaly v pantech.

   „Do prdele, co to mělo znamenat?! Div jsem si nezlomila ruku!“

   „Je tu drát,“ vyhrkl Ladvak a chvatně se sklonil k zemi. Na poslední chvíli zahlédl, jak se pár centimetrů nad zemí cosi zalesklo. Shýbl se a se zatajeným dechem vytočil hlavu po směru tenkého vlasce.

   „Co jste našel?“ domáhala se Tereza netrpělivě vysvětlení, jenže Ladvak neviděl a neslyšel. Jako u vytržení se plazil za drátem a ani nedýchal. Objevil granát. Na opačném konci druhý.

   „Nastražil tu na nás past! Zůstaň, kde jsi a ničeho se nedotýkej! Jestli sem vtrhne zásahovka, všichni se proletíme!“

   „Rozumím! Zavolám pyrotechniky.“

   „Skvělej nápad. A ať si pospíší. Našel jsem další…“

   Ladvak se nevěřícně rozhlížel kolem. Na první pohled vše vypadalo normálně. Ošuntělá linka, stará pohovka, jídelní stůl, knihovna, šatní skříň a komoda na prádlo, dvě police na boty, kulatý koberec uprostřed obýváku a televize vedle dveří. Nic podezřelého. Jenže každý, kdo by se pokusil násilím vniknout dovnitř, by se rázem proměnil v zasvěcence smrti. Granáty by ho roztrhaly na cucky.

   Pohyboval se teď jen velmi obezřetně a než učinil každý krok, desetkrát se rozhlédl. Děkoval osudu, že jako zázrakem nezavadil o drát, který rafinovaný vrah natáhl v koupelně. Granát se schovával za záchodovou mísou. Pod stolem v kuchyni objevil výbušninu. S maximální opatrností se pod něj vsoukal a se sinavou tváří si prohlédl spouštěcí mechanismus. Pochopil, že se jedná o tlakovou roznětku. Stačilo zatížit stůl a… Prásk! Knížek v knihovně se raději ani nedotýkal. Nepochyboval o tom, co by následovalo, kdyby se pokusil některou z nich vytáhnout. Spokojil se s tím, že četl tituly na hřbetech.

   „Má tu sbírku podobných sraček jako Antické proroctví. Samé zkazky o konci světa a jeho zkaženosti. Hádám dobře padesát knížek s touhle tématikou. Narazil jsem i na učebnice biologie. Studoval anatomii… Vidím dokonce pár publikací o zbraních a bombách.“

   „A něco, co by nám pomohlo vystopovat skladiště? Nebo druhého pachatele?“

   „Rozhlížím se. Nemá tu žádné fotky. Na ledničce nevisí vzkazy ani upomínky. Dokud nepřijedou pyrotechnici, bojím se tu skoro dýchat. S otevíráním šuplíků raději počkám na profíky.“

   „Už dorazila zásahovka.“

   „Skvěle. Připadám si tu jak v minovým poli. Ať okamžitě evakuují celý dům a přiberou i oba sousední. Ten parchant tušil, že přijdeme a připravil nám tu pekelnej ohňostroj na uvítanou. Ježiši!“

   „Co se děje?“

   Ladvak neodpověděl, přimhouřil oči a po špičkách přešel k nazeleno vymalované zdi. Uprostřed, zhruba v úrovni očí, hlasitě tikaly kulaté nástěnné hodiny. Červený ciferník a ručičky, bílé pozadí. Vypadaly by dočista neškodně, nebýt jedné nesrovnalosti.

   „Majore!“

   „Visí tu hodiny,“ vysvětloval jí a instinktivně ztlumit hlas.

   „No a?“

   „Neukazují správný čas…“

   „Kolik podle nich je?“

   „Za dvě minuty dvanáct… Nezdá se ti to podezřelé?“

   Tereza s uchem přitisknutým na dveřích ani nedutala. Ladvak se přimáčkl na stěnu a vytočil obličej doleva, aby úkosem nahlédl do škvíry mezi hodinami a zdí. „A do prčič,“ ujelo mu a na čele mu vyrašily krůpěje ledového potu.

   „Co tam vidíte?“

   „Zeď je vybouraná a vedou tam od hodin tři, ne čtyři, dráty. A taky tam něco bliká. Sakra!“ Do oka mu padnul právě čtvrtý drát vinoucí se pryč od zbylé trojice. Točil se po stěně jako had a pokračoval pod zešikmenou střechou až k oknu, které mu před pár minutami posloužilo za vchod. „Ten hajzl! Hlídal i okna! Zaktivoval jsem některou z jeho bomb!“

   „Proboha! Okamžitě odtamtud vypadněte! Zajistěte granáty a vyrazte dveře! Kolik zbývá času?“

   „Ani ne šedesát sekund…“ Ladvak rychle zkontroloval odpočet a vrhl tázavý pohled ke dveřím. Příliš málo času na to, aby si s nimi poradil. Ten parchant! Se vším počítal a všechno naplánoval. Nic netuše mu vlezl do pasti jak králík do oprátky.

   „Zmiz odsud!“ zařval skrz dveře.

   „Cože?!“

   „Vypadni! Uteč pryč! Všichni ať opustí tenhle zpropadenej barák!“

   „A co vy, majore? Přece vás tam nenechám!“

   Čtyřicet pět sekund. Vztekle praštil do dveří.

   „Uteč! To je rozkaz!“

   „Já-“

   „Vypadni!“

   Čtyřicet sekund. Horečně se rozhlíží po místnosti. Okna jsou příliš vysoko, aby na ně dosáhl ze země. Dveře jsou zablokované. Stůl nelze použít. Židle chybí!

   Třicet pět sekund. Pobíhá uzavřeným prostorem jako tygr lapený v kleci. Ne, on tu nezemře… Ne tak snadno! Ne kvůli tomu hajzlovi! Nedaruje mu svou kůži tak lacino!

   Dvacet sedm sekund. Pohled mu padl na pohovku. Přikrčí se u země a v vmžiku zkontroluje podlahu pod ní. Nic podezřelého. Aspoň se to tak jeví. Jenže je to past, nebo ne? Kašle na to! Dvacet tři sekund. Co ještě může ztratit?

   Vší silou se opřel o těžký gauč a odtlačil ho pod rozbité okno. Dvacet sekund. Zhluboka se nadechl, odrazil se od země, pak od pohovky a nakonec se zaklesl prsty o rám rozbitého okna.

   „Jo!“

   Dlaně mu pořezaly kusy skla a krev mu začala stékat po pažích a po obleku. Nevnímal bolest. Zatnul zuby a vytahoval se nahoru. Napínal svaly k prasknutí, ale nešlo to. Neposunul se ani o píď! A zbývalo už jen patnáct sekund!

   „Do prdele! Zaber!“

   Téměř se mu podařilo prostrčit ven loket a zapřít se o střechu. Jenže mu podjel a div se nezřítil zpátky na zem. Se šíleným výrazem se otočil na tikající hodiny. Sledoval vteřinovou ručičku, jak ukrajuje posledních deset sekund ke dvanáctce. Její minutová kolegyně se dávala užuž do pohybu. Tik tak tik tak… Už jen mrknutí oka a přijde konec.